Savior

Kapitola 32.

Zdravím, zde přináším další díl. Upřímně doufám, že to bude dávat smysl a že už se vám odhalí část té skládačky, co se tu postupně objevuje. Komentář či hvězdička potěší a přeji příjemné počtení. ♥

Probral jsem se ve vlastní posteli. V hlavě jsem měl úplně prázdno, vymeteno. Nechápal jsem, kde jsem se tu ksakru vzal a co se stalo. Pamatoval jsem si...ne. Nepamatoval jsem si zhola nic. „Andy? Andy!" Ozve se mi u hlavy, až sebou polekaně cuknu. To byla chyba. Ihned se ozvala ostrá bolest hlavy a já tiše zanaříkal. „Co sis do prdele myslel, že děláš?!" Ozve se znovu a já ten hlas konečně rozeznám. Pootočil jsem hlavu na stranu a zahleděl se na mámu. Měla opuchlé, rudé oči a pod nimi temné kruhy. To dlouho nespala? „Vodu.." Hlesnu. Místo vody mi ale prvně přilétla facka. Nechápavě jsem na mámu hleděl, z očí jí tekly slzy a ona si složila hlavu do rukou. Za ní se objevil táta a konejšivě jí položil ruce na ramena. Lehce se o něj opřela a já se na tátu zadíval. „Objevil jsi se večer přede dveřmi, nemohli jsme tě probrat...nic." Vysvětlí a já se zarazím. „Můžeš nám říct, co jsi kde dělal? Ani jsme nevěděli, že jsi šel ven!" Řekne pak a já sklopím pohled. Mezi prsty stisknu látku povlečení. „Já...po pravdě nevím. Nevím, co se stalo. Vím jen, že jsem šel ven, ale...pořádně nevím proč. A pak už nic. Ale předtím jsem si asi zal moc léků. Omlouvám se...bylo toho na mě moc." Vysoukám ze sebe. Máma mě uchopí za ruku a přejede po ranách na ruce. Rukou ucuknu, ale drží pevně. „Proč? Mysleli jsme...že to zvládáš, nezněl jsi hrozně a minule jsi to také zvládl, tak proč teď?" Hlesne bolestně. Z očí mi začnou téct slzy. „Já ho miloval! Opravdu jsem ho miloval..a stále miluji! Bolí to...tak moc to bolí.." Zakvílím a druhou ruku si přitisknu k čelu. Zavřu oči, aby mi slzy nemohly téci ven, ale ty potvory si dělají, co chtějí. Ucítil jsem pevné objetí a do hřejivé náruče jsem se přitulil. Tohle jsem potřeboval. Tohle bylo to, co mě dokázalo ukonejšit.
Pořádně uklidnit jsem se dovedl až po nějaké chvíli. Tiše jsem popotáhl a otřel si oči. „Venku je tma...to jsem spal celý den?" Zeptám se pak. No, aspoň by bylo pochopitelné, proč mě tak šíleně bolí hlava. Máma se zarazí a pohlédne na tátu. „Broučku...je pondělí. Byl jsi mimo tři dny.." Řekne opatrně. Šok. „Tři dny?" Hlesnu. Tři dny...pondělí. To by znamenalo, že jsem...co? Dalo by se říci, že jsem zažil kóma? „Dohodla jsem ti s Vitalym schůzku, až se probereš. Táta mi vše řekl. A také byl za...Mattem. Nechápu, jak ti to mohl udělat. Když jsi se ve středu přiřítil a pak odběhl s jeho jménem na rtech, zavolala jsem mu a řekla, že jdeš za ním. Nechápu.." Umlčí ji až táta, co jí položí ruku přes ústa. „Jistě musíš mít hlad. Máma ti něco přichystá a já mezitím zavolám tomu psychiatrovi, že můžeš přijít dnes, pokud bude mít čas." Řekne pak a mámu vytáhne na nohy. Jen přikývnu a koukám, jak ti dva odcházejí, i když mámě se moc nechce, jak to tak vypadá. Já teď měl ale hlavu plnou něčeho úplně jiného. Matt to věděl. Věděl, že přijdu. Měl dost času poslat tu ženskou pryč, tak...proč to neudělal?
I když bych neměl, vzal jsem si další prášky. Máma mi je sice zabavila, ale ne všechny. Ne, teď jsem si jich nevzal víc. Nebo...aspoň ne tolik jako předtím. Jen od každého přibližně dvojnásobnou dávku. Poté jsem se upravil a sešel dolů. Prášky začínaly pomalu, ale jistě působit a já se uvolňoval. Nebo mi spíše bylo ještě hůře? Ah, jako by na tom snad záleželo. Dole už to vonělo a já usedl ke stolu. Máma přede mě dala jídlo a já to kupodivu snědl vše. Když jsem byl tak dlouho mimo, ani jsem se vlastně nedivil. Po chvíli přišel táta s tím, že k psychiatrovi můžu. Stejně mi to přišlo zvláštní. Máma předtím říkala, že je dost dobrý, tak jak je možné, že na mě měl čas tak často a neměl jiné pacienty? No, také bylo možné, že jsem měl vždy prostě štěstí a trefil jsem se do chvíle, kdy nikoho neměl. Meh, logo to zajímalo. Důležité bylo, že si s ním budu moci zase promluvit a on mi snad poradí.
"Andy...Andy! Vystupujeme, dělej!" Drcne do mě máma, až sebou cuknu. Nechápavě jsem zamrkal a rozhlédl se kolem. "Eh?" Uteče mi. Byli jsme před ordinací. Co to..? Raději jsem nad tím jen zakroutil hlavou a vystoupil z auta. Netrvalo dlouho, než jsme se ocitli v čekárně a Vitaly si mě zval dovnitř. Usedl jsem na místo a nakrčil nos. Něco tu nějak...páchlo. Nebo vonělo? Nevím, ale bylo to takové nasládlé. "Takže...tvoje matka mi to po telefonu vysvětlila. Předávkoval jsi se?" Zeptá se a já si přiložím prsty na spánky. Hlava...bolí mě hlava. "Ne...nevím. Možná jsem si těch...nudle. Dál bych si nudle. S kuřecím masem a...možná kalhoty." Zamumlám a zavřu oči. Když jsem je otevřel, svět se mi trochu zhoupl. Pohlédl jsem k oknu, kde opět stál ten druhý doktor. "Můžete...prosím otevřít okno?" Požádám ho. Nijak na mě nereaguje. Co? To jsem pro něj vzduch nebo jak?! Vitaly mi před očima zamával rukou. "Andy, já jsem tady." Poví. Jen se na něj zahledím. "Ale já mluvil s vaším kolegou u okna. Ten mě ale ignoruje." Řeknu a tiše syknu, když mi hlavou projede ostrá bolest. Vitaly tím směrem stočí pohled a chvíli tam hledí, než se zase podívá na mě. "To...nic. Okno otevřít nemohu, je zaseknuté. Ale teď...Andy." Má mé jméno dál větší důraz a já se na něj zahleděl. Byl...jiný. Nebo mi to jen tak připadalo? "Nakresli mi prosím hodiny." Požádá mě a já si odfrknu. Pohlédl jsem na hodiny na zdi a nakreslil tak, jak byly. Nechápal jsem, k čemu mu to bude. Podíval se na ně a přikývl. "Andy.." Pronese a já zbystřím. Ano...byl jiný.
~
Konečně přišla ta chvíle, kdy už byl nalomený. Stačilo trochu...a zlomil by se úplně. Jak moc po tom toužil. Vcelku ho ale překvapilo, když chlapec zmínil kolegu. K oknu se podíval...a nikoho tam neviděl. Pohlédl zpět na chlapce. Vypadalo to, že droga účinkovala. "Pojď ke mně Andy.." Řekne Vitaly ještě jednou a chlapec tak po chvíli učiní. Hypnóza byla dokonalá věc. Vitaly se odtáhl od stolu a v rukou svíral svou tepající erekci. Chlapec k němu přišel a poklekl. "Andy." Cukl sebou, ale na Vitalyho se zahleděl. Ten si jeho hlavu přitáhl blíže ke klínu a vytáhl mobil. Vytvořil jednu fotku, jednu jedinou fotku. Když ale chtěl pokračovat, ozvalo se klepání na dveře. Tiše zaklel a chlapce odstrčil. Vzrušení si napěchoval zpět do kalhot, zvedl se a otevřel okno. Ne, opravdu zaseknuté nebylo. Přešel k chlapci a lehce jej profackoval, dokud se neprobral. "Andy...jdi do čekárny, potřebuji si promluvit s tvou matkou." Řekne jen. Andy přikývne a odejde. Dovnitř hned vešla jeho matka. To takhle potvora mu to překazila. "Takže...budu to říkat tak, abyste neměla problém s tím to pochopit. Vynechám odborné názvy." Začne, když se žena posadí naproti němu. "Neměl váš syn v poslední době výpadky? Že se ocitl někde, ani nevěděl jak? Nebo zmatenou řeč. Chvíli mluvil o něčem a hned změnil téma na něco jiné. Nebo bolesti hlavy? Poruchy spánku, noční cestování či noční můry." Zeptá se a proplete si prsty na rukou. Většinu z toho už znal, o tom mu již říkali, ale nikdy není na škodu se ujistit. Žena se zarazila a oči se jí rozšířily. Tiše pak vypověděla, co se u nich v poslední době dělo. Vitaly jen přikývl, vytáhl papír a cosi na něj napsal. "Vidíte někoho u okna?" Zeptá se pak. Žena zavrtí hlavou. "Váš syn tam viděl může. Tady máte doporučení a ihned zajděte na neurologii, ať mu udělají CT mozku. Nejlépe ještě dnes." Řekne a ženu probodává pohledem. Poté ale ještě vytáhne blok, do kterého předtím chlapec kreslil hodiny. "Řekl jsem mu, ať mi nakresli hodiny. Dopadlo to takto." Poví a ženě se do očí nahrnuly slzy. Kolo bylo nedokončené, čísla v jednom rohu a to samé ručičky. Vůbec to nedávalo smysl.
Netrvá dlouho, než s díky zmizí. Vitaly se opře do křesla a ruce složil za hlavu. Tak...a teď musí zmizet.
~
Máma mi pořádně ani nic nevysvětlila a táhla mě do auta. Mířili jsme do nemocnice a já stále přemýšlel nad tím, co se stalo v ordinaci. Měl jsem to nějaké... zamlžené. Dojeli jsme do nemocnice a zamířili na neurologii. Takže nás kupodivu vzali vcelku rychle, když jim máma podávala nějaký papír. Mě odvedli do převlékárny, kde jsem na sebe navlékl jen zeleného motýlka a po chvíli mě již sestřička odváděla k velkému, bílému přístroji. Dál jsem si špunty do uší a ulehl na lehátko. Hlavu mi zpevnili, abych se nehýbal a poté již se lehátko začalo hýbat, jak jsem mířil do toho přístroje. Ozval se divný zvuk, jak přístroj začal pracovat a já k sobě pevně stiskl víčka.
~
Matka seděla v čekárně, úplně rozhozená. Když asi po půl hodině přišel doktor, ihned vstala a přešla k němu. "Kdo vám dal to doporučení?" Zeptá se doktor prvně. Žena se zarazí. "Vitaly...příjmení už si pořádně nevybavím, ale mělo by být na papírech...je to psychiatr mého syna." Chvíli bylo ticho, než k ní doktor vzhlédl. "Kde měl ordinaci?" Rozhovor chvíli probíhal v tomto duchu, než se doktor odmlčel. "Je mi to líto, ale...nikdo takový neexistuje. Prohnal jsem to jméno databází...ale nic. Navíc ordinace na adrese, kterou mi popisujete, patří psychiatrovi, co zemřel. Od té doby to nikdo nepřebral." Šok. Matka si sedla a hlavu vložila do rukou. "Ale...ale předepisoval mu prášky...tolik prášků!" Vzlykne. Po žádosti je doktorovi ukáže, nosila je u sebe. Doktor si je prohlíží a oči se mu rozšíří. Usedne vedle ženy. "Bude to těžké, ale...měla byste to nahlásit na policii." Poví a vstane. "Teď ale pojďte prosím se mnou, máme výsledky." Dodá a žena se za ním vydá. Dovede ji do jedné místnosti a ukáže rentgen mozku. "Jak již bylo psáno na papíře, co jste mi dávala...bolesti hlavy, dezorientace, halucinace, poruchy řeči a spánku, psychické problémy...má téměř všechny příznaky. A rentgen nám to potvrdil. Vidíte to červené? Váš syn má rozvinutou formu encefalitidy. Není to klasická forma encefalitidy jakou znáte, tato je s autoimunitní patogenezí. Tak zvaná encefalitida NMDAR receptoru. Projevuje se hlavně psychickými poruchami a často se plete se schizofrenií. Vše potvrdí až ct mozku. To červené je rozsah nákazy, váš syn má zamořenou více jak polovinu pravé části mozku." Řekne. Žena o krok ustoupí a rukou si překryje ústa. "On, můj syn, on.." Začne koktat. Sestřička k ní přisune židli a žena usedne. "Ne, neumře. V tomto rozsahu to není smrtelné. Ale musí jít okamžitě na operaci. Stav pacienta se většinou zlepší do několika dnů, v případě, že by to u něj tak nebylo, nasadíme imunoterapii ve formě pulsů." Uklidní ji doktor. "Můžu... můžu jít prosím za ním?" Zeptá se tiše. Doktor přikývne a ženu zavede do místnosti, kam po chvíli přijde i její syn. Nechá je o samotě, musí jít vyřídit zbytek věcí.
~
Konečně byl konec a když jsem se oblékl, zavedli mě do nějaké místnosti, kde byla i mamka. Ta mi ihned padla kolem krku a s pláčem mi cosi říkala. Moc jsem to nechápal. Ne...vlastně jsem chápal vše, co mi říkala, ale nedávalo mi to smysl. Encefalitida? Ta je ale od klíšťat...a já žádné klíště neměl. Není od klíšťat? Co...co se to děje? Operace? Ne, dobře. Nechápal jsem to. "Mami.." Zašeptám a obejmu ji. Kupodivu jsem nebyl v šoku. Neplakal jsem. Stále mi to prostě jen nedocházelo.