Savior

Kapitola 4.

Zdravím, zde je další díl, snad se bude líbit. Ale mám i dotaz. Co vám vyhovuje lépe? Kratší kapitoly nebo delší? Setkávám se s mnoha názory a nevím, jak dlouhé psát, aby dlouhý text neodradil. Tím pádem prosím o radu. Přeji příjemné počtení a komentář či hvězdička potěší. ♥ 

Ve smluvený čas jsem čekal před hotelem. Byl jsem vcelku nervózní, přece jen je to mé první...rande po onom rozchodu. Upřímně jsem doufal, že bude normální, tedy jako že se mi s ním bude dobře povídat, budeme si rozumět a...sakra! Nad čím to přemýšlím?! Vždyť to ani není rande! Asi. Jen chce, abych mu nějak oplatil to, jak mu má sestra zničila snídani, určitě. Tiše jsem si povzdechl a prohrábl vlasy, které jsem si předtím omyl. Na sobě jsem měl volné, modré tílko a k tomu černé bermudy. Na nohou žabky. Tady se snad nic jiného nehodilo. měl by přijít každou chvíli, už tu měl být. Má nervozita rostla každým okamžikem. Ah, možná si jen dělal srandu. Jasně že si dělal srandu. Mělo mi to dojít už předtím. Proto jsem se otočil čelem k hotelu, že půjdu dovnitř, ale v tom jsem ho uviděl, jak mi běží naproti. Na tváři měl široký úsměv, co donutil k úsměvu i mě. "Ahoj! Promiň, měl jsem ještě nějaké dohady s matkou, Tak..vyrazíme?" Zeptá se a hodí mi ruku kolem ramen. Překvapeně heknu, jak se do mě zavěsil, ale pak se zasměji a přikývnu. Myslel jsem, že mě pustí, ale on má ruku kolem mých ramen stále, i když jdeme. No, tak ať. Celou cestu stále něco povídá, o sobě, o své rodině, o škole...a tak. I já se samozřejmě do řeči zapojím, ale spíše to nechávám na něm. Přece jen jsem spíše mlčenlivý typ. I když záleží na tom, s kým se bavím. Když dojde na nějaké téma, ke kterému tíhnu, je to úplně něco jiného a ke slovu nepouštím spíše já ostatní. 

Po chvíli jsme dorazili k obchodu se zmrzlinou. Okouzleně jsem vydechl, když jsem spatřil, kolik zmrzlin tu je. "Páni, tady si nevyberu!" Zasměji se a on mi uštědří lehkou herdu do ramene. Nakonec zvolím citrónovou, nějakou tutti frutti a bubble. Zmrzlinář z toho ještě vytvoří takového pěkného panáčka a s mrknutím mi to polije nějakým toppingem. S díky jeho výtvor přijmu a nechám si vybrat i Luky, jak se mi můj společník představil. Vybere si stejné jako já. Chci zastavit, ale on mě, i přes mé protesty, předběhne. "H-hej! Myslel jsem, že tě mám na zmrzlinu zvát já, jako omluvu." Zamračím se na něj pak. On se jen tajemně usměje a cvrnkne mě do čela, což ve mně vyvolá jakýsi divný pocit. "Pojď, chci ti něco ukázat.." Pobídne mě a vede kamsi dál. S lehkým pokrčením ramen jdu za ním. On zase začne mluvit, tentokrát o nějakých jeho historkách. Jeho vyprávění je tak poutavé a vtipné, že se přestanu soustředit na to, kam jdeme a jen se směji jeho vyprávění. Zrovna povídal o tom, jak jednou ve škole přilepili makrelu pod katedru a učitelé se pak divili, co to tam smrdí, dokud to neuhnilo a jedné učitelce neskončilo na klíně (Tohle u nás pěkně prosím udělali kluci na základce ><), když v tom se zastavil a já do něj skoro vrazil. Přestal vyprávět a já si až teď uvědomil, že jsme celkem daleko. Silnice tu končila, dále vedla jen nějaká prašná cesta. Po levé straně byla pláž a po pravé stromy, co se podél cesty táhly dále nahoru. Nervózně jsem přešlápl a podíval se na Lukyho. "Uhm...kam to jdeme?" Zeptám se a on se na mě jen chvíli dívá. V jeho očích se na okamžik zaleskne něco...něco známého, ale hned je to pryč a já si ani nestačím uvědomit, co to bylo. "Chci ti něco ukázat." Řekne s úculkem, stejným hlasem jako předtím, ale postřehnu, že přece jen je to jinak. To už se ale vydá nahoru po cestě a já ho po chvíli váhání následuji. Chyba? možná. Zmrzlinu už máme dojedenou a on zase začne povídat. Přitom si mě přitáhne opět k sobě, ale tentokrát ne kolem ramen, ale kolem pasu. To už se mi tolik nelíbí. celkově je to takové divné, ale snažím se to svést na svou paranoiu. Kéž by. 
Zastaví se až po chvíli, kdy už není vidět ani na pláž a kolem nás je jen les. Pustí mě a udělá krok dopředu, tudíž teď vidím na jeho záda. Je ticho, které narušuje pouze šum listů. Pak se na mě otočí a jeho výraz mě donutí udělat krok dozadu. Na rtech má lehký úšklebek a v očích výraz, který až moc dobře poznávám. Tváří se stejně jako bývalý při našem...posledním setkání. Už už se chci otočit a utéci, ale to mě čapne za ruku a přitáhne více k sobě. "Myslím, že přišel čas na splátku." Zavrčí a ruku mi více zmáčkne. Tiše syknu, jak to bolí, a trochu pokleknu, aby to tolik nebolelo. Ruku mi totiž stahuje více dolů. Nakonec do mě ale strčí a já skončím na zádech. Heknu, jak tvrdě dopadnu, ale než stačím něco udělat, on na mně již obkročmo sedí. Ruce mi uchytí do jedné své a nad hlavou přimáčkne do země. Nezmohu se na nic, jsem skoro jako paralyzovaný. Cosi povídá, ale vše mi jde jedním uchem dovnitř a druhým ven. Nakonec jeho volnou rukou zajede do mého klína, který začne přes látku oblečení masírovat. Prvně jsem myslel, že to se mnou nic neudělá, přece jen jsem po první a zároveň poslední zkušenosti ztratil o intimní věci zájem, ale i přes to pocítím, že se začínám vzrušovat, což mě děsí ještě více. Jemu to ale akorát rozšíří škleb na tváři. Než se naději, přetočí mě na břicho a začne stahovat kalhoty. To už mi ale dojde, co se vlastně děje a já se začnu zuřivě bránit, i když je mi to prd platné. Zvládnu mu akorát uštědřit jeden kop patou do zad, jak zakopnu nohou, ale víc nic. Uchytí mě za vlasy a mou hlavou prudce narazí do země, což má za důsledek, že mé tělo ochabne a není schopno se dále bránit. Do očí se mi derou slzy. Proč? Proč jsou všichni takoví? Copak neexistuje nikdo normální? Nikdo, kdo by byl hodný, uměl milovat? Nebo si jen já nic takového nezasloužím? To bude asi pravděpodobnější. 
(Tu jsem to původně utnula, ale pak jsem si řekla, že nebudu svině. :D ) 

Už už jsem se začínal ztrácet naději, zoufal jsem, ale v tom tlak na zádech zmizel a já uslyšel křik, nadávky...a pak ticho. Neodvažoval jsem se otočit, vlastně bych toho asi ani nebyl schopen. Vedle mě někdo poklekl. "Andy?" Ozve se až moc známý hlas a já ztuhnu. Hlava se mi stále tak nějak točí, motá, ale i přes to hlavu pootočím a uvidím Matta. Mé rty neslyšně zformulují jeho jméno a z oka mi unikne jedna osamocená slza. Ani nevím, jestli bolestná či úlevná. Odhrne mi vlasy z očí a natáhne bermudy, co byly částečně shrnuté. Následně mě přetočí a vezme do náruče. Všimnu si, jak jeho pohled unikne na můj vzrušený klín, ale pak mě již odnáší pryč. Jen se u něj schoulím a hlavu zabořím do jeho hrudi. Zase mě zachránil. Zase. Ale co tu dělá? Byl se projít? Zná to tu snad? Nebo nás...sledoval? Ne, to těžko. Nemá k tomu důvod. 
Uslyším otevírání dveří u auta a po chvíli se ocitnu na předním sedadle. Auto? To...co? Ne, ne. Nebudu to řešit. Na(ne)štěstí jsem již v pořádku, jen to na mě až teď dolehne. Lehce se roztřesu a nohy si přitáhnu více k tělu. Oči upírám dopředu a jsou doširoka otevřené. V hlavě se mi míhá spousta myšlenek, vzpomínek. Proto si ani nevšimnu, že na mě Matt mluví. Zaregistruji ho až ve chvíli, kdy mi lehce položí ruku na rameno. Až v tu chvíli ho začnu vnímat a pomalu na něj otočím hlavu. V očích má ustaraný výraz a mně...je trapně. Tak trapně! viděl mě v takové situaci a ještě mě zachránil. "Pokud dnes nikam nechceš...pochopím to." Řekne. A jo. Měl jsem s ním jet na to jednání či co to bylo. Neměl bych? Ale i tak zavrtím hlavou a lehce se pousměji. "Pojedu." Šeptnu jen. Chvíli mě sleduje a vypadá to, že by chtěl něco říci, ale pak se rovněž usměje, nastartuje auto a vyjedeme. Cesta probíhá mlčky a mé vzrušení naštěstí již opadlo. Pak se ale začíná dostavovat vše ostatní. Bolest, ta psychická. Strach. Stud. Ale v neposlední řadě i úleva. Matt...nevím jak a ani proč, ale byl tu. Zachránil mě. 
Po chvíli dorazíme k hotelu a Matt vypne motor, ale oba sedíme v autě. Mlčky. Poté se na něj ale pootočím a již otevírám ústa. "J-" Řeknu, ale to u on začne a oba přestaneme. Tiše se zasměji a i on se pousměje. "Děkuji." Šeptnu pak a zahledím se z okna. "Zase jste mě zachránil, ale prosím...nikomu to neříkejte." Požádám ho tiše a pohlédnu na něj. Zamračí se a chystá se nesouhlasit, ale já ho předběhnu. "Nikomu, prosím." Chvíli na mě jen hledí a mlčí, ale ak si povzdechne a prohrábne vlasy. "Dobrá. Budu rád, pokud dnes půjdeš se mnou. Vyzvednu tě u vás. A tady...máš oblek." Řekne, natáhne se dozadu a podá mi oblek v průhledném obalu. Zářivě, nadšeně se usměji. "Děkuji! Je krásný. Tak...tam vlastně za chvíli. Ještě jednou díky a nashle." Rozloučím se s ním a než stihne cokoliv namítnout, už jsem pryč. V našem apartmá naštěstí nikdo není, dokonce ani táta ne. Znovu skočím do sprchy. Tentokrát proto, abych ze sebe smyl ten odporný pocit. Chci, aby to zmizelo. Musí to zmizet. K odstranění těchto myšlenek mi naštěstí, ani nevím jak, pomůže Matt. Do myšlenek mi totiž vklouzne on a to, co nás dnes čeká. Ach...na to se těším. Snad aspoň to dopadne dobře.