Savior

Kapitola 30.

Zdravím, zde přináším další díl Savior. Již na začátku vás prosím, zanechte zabíjení mé osoby na někdy jindy. Komentář či hvězdička potěší a přeji příjemné počtení. ♥

Stejně jsem za ním nakonec nešel. Při cestě domů jsem se stavil v krámě pro nějaké energeťáky a sladké. To prý energii dodává, ne? Zařekl jsem se, že nebudu spát. Jo, hloupý nápad, ale co se dalo dělat? Nechtěl jsem rodiče opět budit křikem. Nechtěl jsem, aby se o mě báli. Doma jsem usedl ke stolu a pustil notebook. Odreagovat. Potřeboval jsem se odreagovat. A jak moc. K tomu jsou filmy a seriály nejlepší. Chvíli jsem hledal, než jsem našel něco, co by mi vyhovovalo. A poté jsem koukal. Celou dobu. Díl za dílem. Hodiny ubíhaly a než jsem se nadál, byla tma. Ale já i tak koukal dál. Jen na večeři jsem sešel dolů, abych dostal do žaludku i něco jiného než sladkosti. Poté jsem ale neodolal a nabral jsem si nějaké jídlo sebou. Docela dost. Aby taky ne...budu to potřebovat. Čím víc jídla, tím lépe. Tohle se dalo brát jako výhoda. Po hádkách s ex jsem spíše trpěl nechutenstvím a dost jsem zhubl...ale teď? S Mattem - Matt. Zarazil jsem se v pohybu a jen hleděl na obrazovku, na které se cosi odehrávalo. Matt. V hlavě se mi začal odvíjet vlastní film, co neměl s dějem na obrazovce nic společného. To vše, co se stalo. Od úplného začátku. Od našeho setkání. Od...od toho, kdy ještě bylo vše krásné. Řekli jsme si někdy vůbec, co k sobě cítíme? Cítil ke mně vůbec on něco? Ze začátku to tak vypadalo, ale teď? Nebyl jsem si tím tak jistý. A nechtěl jsem si připustit to, čeho jsem se obával. Toho, že si se mnou jen hraje.
Z přemýšlení mě vyrušilo až zapípání sms. Psala mi recepční z práce. Proč ona? Prý že zítra chodit nemusím, Matt má nějakou schůzi a ve firmě nebude. To mi vlastně skvěle hraje do karet. Nevím totiž, jestli bych se mu po dnešku zvládl podívat do očí. Ve středu jdu zase k Vitalymu, takže to se s Mattem také neuvidím. Až ve čtvrtek. Zvládnu to? Musím. Musím se ho zeptat na  pár otázek. A něco mu říci.
Úterý proběhlo stejně jako předešlá noc. Pil jsem energeťáky, jedl, sledoval jeden díl za druhým. Kupodivu jsem ospalost ani necítil. Jen mě trochu štípaly oči a srdce mi rychleji tlouklo. Bylo to fascinující. Úplně jsem ztratil pojem o čase. Nešlo pořádně vnímat nic kolem. Večer přišla kritická chvíle, kdy na mě padla krize a chtělo se mi šíleně spát. Já ale místo toho rozdělal další energeťák a k tu si vzal pár kofeinových tablet, co jsem si koupil v lékárně. Měl jsem pocit, že umřu. Nikdy v životě jsem nebyl takhle dlouho vzhůru a nechápal jsem lidi, co tohle mohli dělat častěji. Člověk prý beze spánku vydrží čtyři dny, než začne mít halucinace. Raději jsem ani nechtěl vědět, kolik mozkových buněk mi přitom odumírá. Příšerné. Na moment jsem si s notebookem lehnul do postele, z židle mě již bolela záda. To ale byla osudová chyba. Netrvalo totiž dlouho, než mi noťas sjel z nohou a já upadl do spánku.
Probral jsem se s trhnutím. Všude byla strašná tma a já s hrůzou shledal, že se nemohu hýbat. Nešlo to, tělo mě neposlouchalo! Jen očima jsem mohl hýbat. Což bylo příšerné. Pohledem jsem létal všude po místnosti, dokud se mi oči nezaměřili na tmavý bod v už tak tmavém rohu. Polkl jsem a snažil se otevřít ústa,abych mohl křičet, ale nešlo mi ani to. Ihned jsem si vzpomněl na zprávy o tom, jak ve městě mizí mladí lidé. Napadlo mě, že jsem na řadě. Něco mi píchli, proto se nemohu hýbat. Unesou mě. Bůh ví, co se mnou bude! Objekt v rohu se pohnul a vydal ke mně. A v tu chvíli mě napadlo, že by snad i únosci byli lepší. Nebyl to člověk. Bylo to velké, tmavé. Ruce to mělo skoro až na zem a...bylo to bez očí. Přešlo to k mé posteli a jen to na mě hledělo. A pak vše potemnělo.
Probral jsem se a ihned letěl na záchod. Udělalo se mi špatně...tak špatně. V koupelně jsem se seznamoval se záchodovou mísou, než jsem se svalil na chladné dlaždičky a zhluboka se vydýchával. Došlo mi, co to bylo. Spánková paralýza. Schoulil jsem se do klubíčka a tělo se mi roztřáslo. Co se to dělo? Bláznil jsem snad?
Konečně nastala středa. Nikdy v životě jsem se na ten den netěšil více. S Vitalym jsme byli domluveni na dopoledne, proto jsem již kolem deváté stepoval v jeho ordinaci, než mě pustil dovnitř. Ihned, co jsem usedl, spustil jsem a vše mu vypověděl. To o Mattovi. O tom, co jsem se dozvěděl, když jsme odešli z baru. O tom, jak se mě v práci pokusil zase znásilnit a o tom, jak mě uhodil. Nakonec jsem si nechal informace o mém stavu. O spánkové paralýze a o tom, že mi ty prášky nepomáhají. Vše si vyslechl a cosi si zapisoval. Začala mě bolet hlava a já si stiskl spánky. "Teď první...už mám vyhodnocený ten tvůj test. Jsi tu sám, že?" Zeptá se pak a já mírně zmateně přikývnu. Odmlčí se. "Nedopadlo to moc dobře...nebudu to zabalovat do těch odborných termínů, prostě to řeknu tak, abys tomu porozuměl. Je tu velká možnost, že se u tebe časem projeví deprese. Máš k tomu docela dost nakročeno, hlavně teď, v tomto období. Neříká se mi to lehce, ale bylo by to bez Matta lépe. Až moc se stresuješ a to přidává špatnému psychickému stavu. Předepíší ti další léky. Antidepresiva. Bude to klasický zoloft, takže nic kritického. Budeš ho brát dvakrát denně. Jednou ráno a jednou večer." Poví a hned začne vypisovat recept. Zarazil jsem se. On...mi předepisuje další léky? I když jich už mám tolik? A i když ví, že si jich beru více, než bych měl? Ale...což. Čím více, tím lépe. Aspoň pak nebudu tolik přemýšlet.
Přistrčil ke mně recept a založil si ruce na hrudi. "Teď k tomu, co jsi říkal. Opravdu by bylo lepší, kdyby ses s Mattem rozešel. Ubližuje ti a navíc je na tebe starý. Je mezi vámi až moc velký věkový rozdíl. Tobě je kolik. 16? 17? A jemu? Kolem třiceti, ne? Lidé v tomto věku hledí na jiné věci, než ty." Poví a pevně se mi zahledí do očí. Já pohled sklopím a podívám se do strany. Myslí si že to nevím? Ale.. "Ale já ho miluji. I přes to vše." Kuňknu. Je ticho. Boha, opravdu jsem se tu svěřoval se svými milostnými trablemi? To...se mi nelíbí. Měl bych toho nechat. A také jsem toho nechal. Zbytek sezení jsme strávili povídáním o malichernostech. Jak jinak.
Domů jsem se vydal až po té hodině a půl, co jsme tam seděli. A stejně jsem prvně zamířil do obchodního centra, abych si mohl dokoupit zásoby na dnešní večer. Ne, opravdu jsem spát nechtěl. Vešel jsem do obchodu s potravinami a rozhlížel se kolem. Po chvíli jsem odcházel s taškou plnou věcí. Obzvláště jsem se těšil na jahodové košíčky, co dnes měli. Ale stačil jeden pohled a vše bylo v háji. Na místě jsem ztuhl a díval se na člověka přede mnou. Nechápal jsem. Co...jak...proč?! "Ale ale, koho pak to tu máme?" Ozve se ten hlas, který jsem dříve tak zbožňoval. Pak ho nenáviděl a nakonec se bál. Tváří v tvář jsem čelil klukovi s červenými vlasy. Můj ex. Polkl jsem, otočil se a hodlal vypadnout, jenže to už mi na rameno položil ruku a otočil mě čelem k sobě. "Neutíkej...dlouho jsme se neviděli." Zašeptá mi u ucha a táhne směrem kamsi pryč. Zmítal jsem se, ne že ne, ale odpor byl marný. Já byl zesláblý nevyspáním a on byl vždy silný. Dotáhl mě až do nějakého skladu, kde jsme jistě neměli co dělat. Strčil do mě a já padl na hromadu krabic. Tiše jsem sykl a chtěl se zvednout, ale to mě nohou přišpendlí zpět a já jen koukal do jeho očí, co se vcelku zlostně leskly. "Víš vůbec, že mi ten tvůj kamarádíček zlomil ruku? A já si s tebou chtěl tak moc užít...nedávno jsem se doslechl, že prý šukáš s nějakým starochem. Takže mě necháš a prdel nastavíš někomu... takovému? Tsche." Odfrkne si a Já s hrůzou hledím na to, jak si rozepíná poklopec u kalhot. Opět jsem se začal zmítat, ale stačila jedna rána a já byl opět bezmocný. Přetočil mě na břicho a stáhl kalhoty i se spodním prádlem. "Teď tu ukážu, jak to dělají chlapy.." Procedí skrz zuby a já tiše zakvílím, když na pozadí ucítím tlak. Nechci to...nechci! Nechci...jediný, kdo tohle může dělat, je Matt. Zavřel jsem oči a připravoval se na blížící se bolest. Ta se ozvala téměř ihned, ale ne na pozadí.
"Andy...sakra Andy!" Probere mě až mámin hlas. Nechápavě jsem zamrkal a rozhlédl se kolem. Co? Byl...byl jsem doma. V ruce jsem držel tašku s nákupem a nechápavě jsem se rozhlížel kolem. "Andy!" Křikne máma zoufale. Až teď na ni pořádně zaostřím. "Co...tu dělám?" Hlesnu. Byl jsem v obýváku, ale kde jsem se tu vzal? Vždyť před chvílí jsem byl ještě.. "Neměl bys mi to říkat spíše ty?! Přilétl jsi domů, úplně mimo a cosi nesmyslného jsi mumlal. Vůbec tě nešlo probrat! Jen něco o ex a skladu...ale víc nic!" Řekne a já se na ni vyděšeně zadívám. Tašku pustím a vydám se ke dveřím. Teď jsem mumlal jen jedno jméno. Matt. Musel jsem za ním. Musel jsem za Mattem. Máma mě již nestihla zastavit a já utíkal k němu do práce. Středa...dnes tam bude. Bude! Matt...on jediný mě dokáže uklidnit.
Do firmy jsem doběhl...vlastně ani nevím jak. Jisté ale bylo, že jsem byl ve výtahu a mířil jsem nahoru. Recepční na mě cosi pokřikovala, ale na to já nedbal. V daném patře jsem vystoupil a ihned běžel k Mattovi do kanceláře. Ani jsem se neobtěžoval s klepáním. "Matte, já-" Zasekl jsem se vprostřed věty s rukou na klice. Oči se mi rozšířily a dech se zadrhl v hrdle. Matt stál u stolu a líbal se s nějakou ženou. S tou ženou z fotky. Pomalu se od ní odtáhl, když mě uslyšel a zahleděl se na mě. Otevíral ústa...ale já se rozeběhl a utíkal pryč. Kašlal jsem na výtah, šel jsem po schodech. Utíkal. Až jsem se ocitl dole. Recepční ani nestačila zareagovat, když jsem vyběhl ven. Oslepilo mě jasné sluneční světlo, ale na to jsem nedbal a jen běžel dál. Pak se to ale stalo. Křik. Skřípot brzd. Troubení. Náraz. A pak už...jen tma. 
Ne, žertuji, to se nastalo. To se stává jen ve filmech. Ucítil jsem dotek na ruce a byl jsem nucen hledět Mattovi do očí. Opět otevíral ústa a já se mu snažil ruku vytrhnout, avšak držel pevně. "Poslouchej mě sakra!" Křikne a já prudce zavrtím hlavou, až mi slzy odlétnou do strany. "Ne, ne! Pusť mě...pusť!" Křičím se zoufalostí, snad i panikou v hlase. "Já ti věřil. Doufal jsem. I přes to vše...kurva, vždyť já tě miloval!" A stále miluji. Má slova zapříčinila, že jeho stisk povolil. Kdybych na něj pohlédl, v jeho očích bych spatřil šok a překvapení. A bolest. Ale já na něj nekoukal. Vytrhl jsem se mu a běžel dál. Neběžel za mnou. 
Domů jsem dorazil...ani nevím jak. Opět. Máma tu už nebyla. A já ji tak potřeboval! Byl tu ale táta. Když mě uviděl, jeho věčně kamenná tvář zmizela a jemu se ve tváři zračilo vyděšení. Strach. Padl jsem mu kolem krku a mezi vzlyky vše vypověděl.  Věděl jsem, že nemá gaye rád. Bál jsem se, že mě odmrští...ale on mě místo toho objal. To mě dodělalo snad ještě víc. Plakal jsem. Dlouho a moc. Řekl jsem mu vše, co se stalo. Jak se Matt v posledních dnech choval, co vše dělal. A to, že i přes to vše jej stále miluji. Že ho ale zároveň nenávidím. Že nevím, co dělat. Byl jsem zmatený. A totálně v prdeli.