Savior

Kapitola 14.

Zdravím, zde přináším další díl Savior. Vote či komentář potěší a přeji příjemné počtení. ♥

Byl jsem připraven. Na sobě jsem měl oblek, co mi Matt koupil předtím, co jsem s ním šel na to jednání či co to vlastně bylo. Tušil jsem, že kdyby mě náhodou vzali, o čemž jsem pochyboval, bude to tak akorát na prázdniny a nebudu tam dělat nic složitého. Prostě jen něco, co by druhák jako já zvládl. No, sice jsem toho díky tátovi uměl více, ale to bylo vedlejší. S výdechem jsem se zahleděl do velkého zrcadla a cosi si pro sebe tiše zamumlal. Otočil jsem se ze strany na stranu a překontroloval vše potřebné. Pro sebe jsem si přikývl a přešel k sobě do pokoje, kde jsem popadl desky se vším potřebným. Což byla vysvědčení, osvědčení z praxe a podobné kravinky. Pak už jen peněženka, klíče a mohl jsem vyrazit. 
Čekala mě ne moc dlouhá cesta autobusem, než jsem vystoupil před obří budovou. Zahleděl jsem se nahoru a chvíli na to jen hleděl. Nějak jsem nevěděl, jestli tam mám opravdu jít. Nakonec jsem ale zavrtěl hlavou, ujistil se, že vše mám, a poté jsem se již vydal směrem ke dveřím do firmy. Vešel jsem a ihned mě ovanul příjemný chlad. Spokojeně jsem vydechl a povolil kravatu. I přes ten chlad jsem kvůli nervozitě pociťoval teplo. Došel jsem na recepci, kde se na mě ne moc přívětivě podívala taková, sice mladá, ale od pohledu nepříjemná ženská. Mírně jsem nakrčil nos. Znuděně se mě zeptala, co tu chci. Ano, co tu chci, a ne co si přeji. Okatě jsem nad tím protočil oči. Šéf té firmy by si měl dát pozor na to, koho tu vůbec zaměstnává. S tímhle by moc daleko nedošel a já už teď měl chuť se otočit. Držela mě tu jen vidina toho, že pokud se sem dostanu, aspoň na léto, uvidím Matta. A já ho chtěl vidět. Chtěl jsem mu být na blízku. Chtěl jsem mu to říc-. Ne, dobře. Nechtěl jsem mu to říci. No, možná chtěl, ale vím, že bych to stejně neudělal. Ale o tom teď ne. Zahleděl jsem se na tu ženu a řekl, co chci. Aneb to, že žádám o místo asistenta šéfa této firmy. Viditelně se zarazila, ale pak se ušklíbla. "Jeďte výtahem do 23. patra. Půjdete chodbou rovně a pak se dostanete k velkým dveřím. Tam si sednete a počkáte, než budete předvolán. Dnes jste již asi šestý. Zatím nikdo neuspěl." Uchechtne se. Zadívám se na ni všeříkajícím pohledem. "Děkuji." Pronesu s lehkým tónem ironie v hlase a dojdu k výtahu. Nějakou dobu jsem čekal, než přijede dolů, ale potom jsem zmáčkl příslušné patro a dveře výtahu se zavřely. Bylo to pomalé. S nespokojeným zafuněním jsem se opřel o stěnu a jen si prohlížel interiér výtahu. Bylo to tu pěkné, čisté. Ne jako v levných hotelech či pofidérních obchodech. Jedna stěna navíc byla pokryta zrcadlem, proto jsem se do něj zahleděl a ještě jednou překontroloval svůj vzhled. Z předchozích brigád a od otce jsem věděl, že na vzhledu záleží, a to dost. Nikdo by nezaměstnal někoho neupraveného či nevhodně oblečeného. Já mezi to naštěstí nepatřil, díky tomu obleku a důkladné přípravě. 
Výtah zastavil a já stanul před dlouhou chodbou. Podle pokynů té otravné ženské jsem šel rovně, dokud jsem nenarazil na ty velké dveře. Usedl jsem na jednu z měkkých židlí, co tu byla, a jen jsem čekal. Bylo tu ticho, až mě to trochu děsilo. Až pak mě probralo třísknutí dveří a já trochu poposkočil. Z těch velkých dveří odcházel, docela dost naštvaně, nějaký muž. S opovržením v očích na mě pohlédl a já mu pohled oplatil. Jen se ušklíbl a odešel. Nechápavě jsem nad tím zavrtěl hlavou. Teď jsem ale tak trochu nevěděl, co dělat. Jít tam nebo čekat..? Naštěstí se odkudsi ozval hlas. "Další." Nic víc, nic míň. Zakroutil jsem nad tím hlavou a zvedl se. Ten šéf působil vcelku jako suchar. Poté jsem ale zaklepal na dveře a vešel dovnitř. Byla to velká, vlastně obří místnost.  Polkl jsem a zavřel za sebou. Pomalým krokem jsem se vydal dál do místnosti, kde byl skleněný stůl a za ním židle, na které kdosi seděl, pravděpodobně vedoucí firmy. Čelem byl otočen k prosklené stěně, co ukazovala krásnou scenérii venku. Slunce svítilo a nebe bylo úplně bez mráčku. Odsud to bylo vidět dokonale. 
Došel jsem až ke stolu a odkašlal si. Nic. Složky jsem položil na stůl a usedl do další měkké židle. Nyní ale kolečkové. Pro sebe jsem se uculil. Měl jsem ty židle rád. Ani jsem nebyl moc nervózní. Nebylo proč. Tak nějak jsem počítal s tím, že mě sem nevezmou. I tak jsem ale doufal v to, že Matta spatřím aspoň třeba na chodbě. Koutkem oka...bylo mi to jedno. Aspoň kdybych ho viděl. To pro mě bylo nejdůležitější. Byl jsem rozhodnut, že mu to řeknu, pokud se sem nedostanu. A potkám ho. Chtěl jsem mu říci, že jsem se do něj zamiloval. Že jej miluji. Protože bych věděl, že ho už víc  neuvidím. Ale kdybych se sem dostal, bylo by to jiné. To bych mu to asi neřekl. Nedokázal bych ho pak vídat po chodbách. A podle toho, co dělal v Chorvatsku, byl asi hodně vysoce postavený, proto bych se s ním asi musel vídat často. 
Teď se ale nic nedělo. Onen muž na křesle se ani nehnul, jen měl nohu přehozenou přes nohu. Zaskřípal jsem zuby, ale pak jsem tiše vydechl. A spustil. Povídal jsem o tom, co děláme ve škole, jaké mám hodnocení a rovněž hodnocení z praxe. Neopomněl jsem zmínit to, že se vyznám z právních věcech, díky tátovi, a také to, že jsem na dovolené pomáhal jednomu ze zaměstnanců firmy, Mattovi. Vše jsem dopověděl...ale i tak bylo stále ticho. Nic se nedělo. Křeslo se snad ani nepohnulo, i tak jsem ale viděl, jak tam někdo sedí. Nohavice od obleku byly bílé, tudíž byl bílý asi i celý oblek. Ihned jsem si vzpomněl na Matta v jeho obleku a zasněně se usmál. Poté jsem ale zavrtěl hlavou a upřel zrak na křeslo, co se trochu pohnulo. Zadržel jsem dech, když se křeslo celé otočilo a já stanul vlastníkovi firmy tváří v tvář. Srdce mi vynechalo pár úderů. Ten pohled se mi vryl do paměti na hodně dlouhou dobu. Vysoká, svalnatá postava. Na míru padnoucí oblek. Světle hnědé vlasy se světlejšími pruhy. Průzračně modré oči, od kterých se prostě nešlo odpoutat. Muž, se kterým jsem mluvil, šéf této firmy, nebyl nikdo jiný, než Matt.