Savior

Epilog

Zdravím, tak tohle je oficiální konec Savior. Po pravdě jsem váhala. Hodně jsem váhala nad tím, jaký konec dám. Snad jsem vybrala dobře.
 Doufám, že se vám příběh líbil a užili jste si ho stejně jako já. Jak jsem již zmiňovala dříve, začnu vydávat další povídku. První díl můžete již teď najít na mém profilu pod názvem Lustful Lies. 
Až budu mít vše spořádané, vydám ještě krátké poděkování a info, takže kdyby vás cokoliv o Savior zajímalo, ptejte se do komentářů, ráda zodpovím. 
Komentář či hvězdička potěší a teď si užijte poslední díl. ♥ 

Ten den jsem se probral brzy. Rozlepil jsem oči a zahleděl se na béžový strop. V rohu jsem si všiml malé praskliny a lehce jsem nakrčil obočí. Budu to muset zadělat. Teda, spíše táta. Já bych to asi těžko udělal. A nejspíše by to dopadlo špatně. Ale teď nebyl ten pravý čas to řešit. Musím do květinářství. A pak...na další místo. 
Zvedl jsem se a zamířil do koupelny, kde jsem se na sebe zahleděl do zrcadla. Tmavě modré oči byly skelné, mírně zarudlé od pláče. Opět jsem plakal? Ach, ne. Nepřestane to bolet. Obličej jsem si opláchl a vyčistil si zuby. Poté jsem zalezl do sprchy, abych ze sebe mohl smýt veškerý ten smutek, bolest a strach. Pak už jsem se jen oblékl do normálního oblečení a sešel dolů. Máma dělala snídani, sestřička byla asi ještě v posteli a táta si na gauči v obýváku četl noviny. Když jsem došel dolů, oba ke mně vzhlédli a máma se povzbudivě usmála. Přešla ke mně a objala mě. "Opravdu to zvládneš sám? Nemá jít táta s tebou?" Zeptá se a líbne mě do vlasů. Odtáhl jsem se od ní a zavrtěl hlavou. "Zvládnu to. Máš na odpoledne připravené šaty? Nemám koupit ještě něco?" Zeptal jsem se následně. Krátce jsem zavřel oči a tiše vydechl, abych uklidnil splašené srdce. Když jsem oči opět otevřel, všiml jsem si matčina starostlivého pohledu. "Neboj, opravdu to zvládnu. Už je...vše v pořádku. Tak já jdu." Rozloučím se s nimi pak a aby už nic nenamítali, přešel jsem do předsíně, obul se a vyběhl ven. Kupodivu bylo vcelku chladno. Aby také ne, když už se blížil podzim. Za ty dva měsíce se toho událo tolik, že jsem ztratil pojem o čase a až když mi máma řekla, že do školy ze začátku nemusím, došlo mi, že už je konec prázdnin. Uteklo to...tak rychle. Rychleji než kdy dříve. 
Zafoukal chladnější vítr a já se rychle rozešel směrem do města. Potřeboval jsem být chvíli sám, bez těch lítostivých a konejšivých pohledů. Bylo jich kolem vždy tolik, že bych se přes to jen tak nepřenesl. Do květinářství jsem dorazil vcelku brzy a rozhlédl jsem se kolem. Poté jsem ale došel k pultu a zpoza něj se na mě usmála postarší paní. "Tak copak to bude, růžička pro přítelkyni?" Zeptá se. Bodne mě u srdce. Ach, kéž by. Pousmál jsem se a zavrtěl hlavou. "Potřeboval bych sudý počet bílých lilií...a do toho něco zeleného, prosím." Paní se zarazila, ale poté přikývla a mlčky se dala do dělání. Netrvalo dlouho, než mi podávala krásnou kytici. Tiše jsem poděkoval, zaplatil a vydal se zpět domů. Kytici jsme dali do vázy a já se poté odebral zpět do pokoje, kde jsem si jen sedl na postel a hleděl z okna. Přemýšlel jsem. Stále o tom jednom okamžiku, co se stal nedávno. A přitom mi to přišlo jako věčnost. A zároveň jako by to bylo jako včera. Protože to stále bolelo stejně. 
Odpoledne jsem otevřel skříň a vytáhl černý oblek, bílou košili a kravatu. Navlékl jsem se do toho a zahleděl se na sebe do zrcadla. Hned jsem vypadal starší. K čemu mi to ale bylo? K ničemu. "Andy, můžeme jít?" Zaklepe na dveře máma a nakoukne dovnitř. "Ano, už jdu.." Vzal jsem si mobil, peněženku a vydal se dolů. Máma na sobě měla černé šaty po kolena s krajkovým přehozem. Táta měl, stejně jako já, oblek a sestřička černé šatičky. Společně jsme se vydali do auta a poté směrem na hřbitov. Bylo zde již hodně lidí. Mladých i starších. Všichni mířili na to jedno místo, kde se mělo vše odehrát. Rozloučení proběhlo včera, dnes už měl být pohřeb. Rakev byla zavřená a položená vedle rodinného hrobu. Lehce jsem si skousl ret a snažil se opět nerozplakat. Nechtěl jsem plakat tu, i když vím, že se tomu časem stejně neubráním. Rozhlédl jsem se kolem a hledal nějaké známé tváře. Pár jich tu kupodivu bylo, i když většinu jsem neznal. Poté ale bylo ticho a k hrobu přistoupil kněz. 

"Drahá rodino, vážení přátelé a smuteční hosté, sešli jsme se tu, abychom zavzpomínali na báječného muže, který vnesl mnohé dobré do životů nás všech. Jistě by nám nyní řekl, abychom neplakali. Že je nyní na lepším místě, které si on jistě zasloužil. A proto jsme dnes zde, abychom uctili jeho památku a vzdali hold životu, který vedl. Společně zavzpomínáme na život mladého pana Haaseho.." 

V tu chvíli jsem poslouchat přestal a oči se mi opět zalili slzami. Zavřel jsem je a za zavřenými víčky jsem opět viděl to, co se událo. Znovu a znovu. 

*Backflip
Zašeptal jsem ta slůvka lásky a sledoval Matta. V tom se ale ozval výstřel a mně pískalo v uších. Sevření kolem mého krku povolilo a já padl na zem, držíc se za hlavu. Pískot neustával a bylo to to jediné, co jsem slyšel. V tom se ozval druhý výstřel a až teď mi došlo, co se vlastně stalo. otevřel jsem oči a zahleděl se na bezvládné tělo na zemi. Krev se roztékala po podlaze a já s hrůzou třeštil oči. Za mnou cosi padlo na zem a já pootočil hlavu. Vitaly skončil s prostřelenou lebkou. Na místě byl mrtvý. Teď ale bylo důležitější tělo přede mnou. Roztřeseně jsem se zvedl a k tělu přešel. Poklekl jsem na zem a těla se dotkl. Krev se dostala až ke kalhotám a rudá tekutina se do nich začala vsakovat. "Andy...Andy!" Kdosi se mnou zatřese a já zvednu hlavu. V očích mám slzy. Hlava mě stále bolela, v uších mi stále pískalo a nic mi nedávalo smysl. "Je...mrtvý." Zašeptám. Po tváři mi steče slza. "Mrtvý." 

*Současnost
Na bocích jsem pocítil dotek a oči jsem otevřel. Zezadu se na mě natisklo teplé tělo a já se k němu ochotně schoulil. "Mikael Haase, mladý muž, co položil život za záchranu svého bratra.." Kněz dále mluvil, ale já teď vnímal jen Matta, co byl u mě a objímal mě. "Měl bys být se svou rodinou." Zamumlám tiše. Zakroutil hlavou. "Ty mě teď potřebuješ víc. Oni mají jeden druhého." zašeptá a já k němu zvednu pohled. Jeho oči byly také mírně zarudlé. Sklonil se ke mně a jemně mě políbil na rty. "Netušil jsem, že...by to někdy udělal. Zachránil ti život. Nikdy...nikdy mu to nezapomenu." Štkám tiše a obličej vtisknu do jeho hrudi. Ucítil jsem pevnější sevření. Miki se obětoval, aby Matta zachránil. Vitaly nemířil na mě, ale na Matta. Jeho nesnášel. Jeho chtěl zabít. Ale zčistajasna se tam objevil Miki a schytal to místo něj. Zachránil ho. 
~
Od pohřbu uběhlo pár dnů a já si na to vše začal zvykat. Mikiho jsem nesnášel, když mi ublížil. Bál jsem se jej. Ale teď? Bylo mi tak strašně líto, že jsem mu neodpustil dříve. 
"Andy, zase jsi duchem mimo." Drkne do mě Matt a já se na něj zahledím. Byli jsme u něj, v kuchyni a měli jsme večeři. Vařil on. Byla tu příjemná atmosféra, tiše nám do toho hrála hudba a k jídlu jsme popíjeli bílé víno. Matt v tu chvíli ale vstal a přešel ke mně. Poklekl a vzal mě za ruku. Tázavě jsem na něj hleděl. "Andy...vím, že je to jen chvíle, co se známe...no, i když já tě znám déle, ale i tak chci, aby každý věděl, že jsi můj." Poví a pevně mi hledí do očí. Druhou rukou vytáhne malou krabičku a mně se do očí opět nahrnou slzy. "Sice ještě nejsi plnoletý a svatbu mít nemůžeme, ale i tak...přijmi toto jako důkaz mé lásky. A buď navždy můj." Po tvářích mi začaly téct slzy, když krabičku otevřel a já se zahleděl na stříbrný prstýnek. "Ano. Ano. Ano." Zašeptám, svezu se k němu na zem, obejmu jej a políbím. Polibek mi oplatil, ale poté mi již prstýnek nasadil a já jemu ten jeho. Prsty na rukou jsme si propletli a já naše spojené ruce pozvedl ke rtům, abych je mohl políbit. "Miluji tě." Zašeptám. 
Nevím, jak dlouho to navždy bude trvat. Jestli to bude jen chvíli nebo dlouho. Ale ať tak či tak, chci být s ním a po celou dobu mu opakovat má slůvka lásky. Upřímná slova lásky, co nikdy nevymizí.