Savior

Kapitola 35.

Zdravím, zde přináším další díl. Komentář či hvězdička potěší a přeji příjemné počtení. ♥

Z nemocnice mě propustili vlastně již po týdnu. Vše bylo v pořádku, můj stav se lepšil a mysl získávala ostřejší obrazy. I tak jsem ale stále musel brát nějaké léky. Naštěstí jen dvakrát denně. Jedny byly na správnou funkci prokrvování a druhé něco jako antibiotika. Navíc to u sebe měla máma, takže nehrozilo, že bych na ně zapomněl či si jich vzal naopak více. Stejně jsem po nich neměl žádné divné stavy jako po těch antidepresivech. Antidepresiva...Vitaly. Zajímalo by mě, kdo to ve skutečnosti byl. Matt říkal, že to je mafián. Proč by si ale hrál na psychologa? Věděl snad, že - V tu chvíli jsem se zasekl, když jsem si vzpomenul na další věci. Byl jsem zrovna ve svém pokoji, v posteli, ale i tak jsem vystřelil a sáhl po mobilu. Matt vzal hovor okamžitě. Stručně jsem mu řekl, ať hned přijede a hovor jsem ukončil. Potřeboval jsem si to ověřit. Potřeboval...jsem si o tom s někým promluvit. A Matt byl na to ten nejlepší, protože o Vitalym věděl pravdu. 
Matt dorazil po chvíli a vpadl ke mně do pokoje. Ihned se začal ptát, co se děje, jestli jsem v pořádku a prohlížel si mě ze všech stran. Tiše jsem se zasmál a poklepal na místo vedle sebe. Ihned si přisedl a když jsem si ho k sobě stáhl, sundal si sako a přilehl ke mně. Stulil jsem se u něj v náručí a chvíli mlčel. Jen jsem vnímal jeho jemné doteky. Konečně byl můj Matt zpět. 
"Víš...přemýšlel jsem o tom, proč byl Vitaly zrovna psychiatr. Nebo spíše, proč si na něj hrál. Věděl už snad i předtím, že...se my dva známe? A pak jsem si vzpomněl. Poté, co...jsem tě viděl, jak se líbáš s tou...ženou, opět jsem volal Vitalymu. Sešli jsme se v parku a vím, že mi dal nějaký bonbon. Aspoň tak on tomu říkal. Pak najednou byla tma. Avšak teď si vybavuji, že jsem se toulal ulicemi a někdo mě někam odtáhl. Bavili se...nevím už o čem, ale pak se ozval další hlas. Věděl jsem, že ho odněkud znám, ale nedocházelo mi to. Došlo mi to až teď." Na chvíli jsem se odmlčel a zavřel oči. "Byl to vitaly. Proto mě teď napadlo...co když si hrál na psychiatra proto, aby nalákal mladé lidi a mohli je unést? Se mnou chtěl třeba udělat to samé, ale pak zjistil, že se známe. Tam, v té hospodě, prvně na tebe tak divně koukal, když jsi tam seděl. Poté se začal chovat...jinak." Kuňknu, mírně roztřeseně. "Říkal, že se mnou má jiné plány. V tu chvíli, kdy mě chtěli unést. Šlo o tebe. Matte, šlo určitě o tebe. Co když...co když mě použije, aby ti mohl něco udělat? To nechci!" Zakvílím a pevně stisknu víčka k sobě, abych neplakal. Matt si mě k sobě pevněji přitiskl a konejšivě mě začal hladit po zádech. "Neboj, už je pryč. Lidé už nemizí. Už toho jistě nechali." Zašeptá mi do vlasů, více si mě k sobě přitáhne a začne se společně se mnou lehce kolébat. I tak jsem se ale bál. Ten strach pomalu, ale jistě ustupoval, avšak stále to někde v hloubi bylo. "Klid, nikomu tě nedám." Zašeptá ještě jednou. A já mu věřil. Teď už ano. Věděl jsem vše, co jsem potřeboval. Věřil jsem, že to společně vše zvládneme. Ale víra někdy nestačí. 
~
Po dalším týdnu jsem byl již jako rybička. Do nemocnice jsem chodil na pravidelné kontroly. Buďto mě doprovázeli rodiče či Matt. Rodičům jsme neřekli nic o tom, co se děje. Táta totiž konečně tak nějak Matta přijal. No, nebo mu už aspoň nešel po krku, heh. A to se cenilo ze všeho nejvíc. Nyní jsme se ale s Mattem měli sejít v jedné kavárně. S jeho bratrem a mým ex. Nechtělo se mi tam. Opravdu ne. Bál jsem se. Vzpomněl jsem si na to, co se stalo v tom obchodním centru, ale stále jsem si nebyl jist, co z toho byla pravda a co byl další výplod mé mysli. 
S Mattem jsme seděli vedle sebe, on mě držel za ruku a měli jsme spolu propletené prsty. Přede mnou byl zmrzlinový pohár a před Mattem kafe. Netrpělivě jsem poklepával nohou a Matt mě musel chvíli co chvíli napomínat, abych se uklidnil. Nakonec pomohl až polibek. Zavřel jsem oči a nechával ten strach pomalu, ale jistě odplouvat. Byla to nádhera. "Ehm ehm, nerad vás ruším." Ozve se, až sebou cuknu. Pomalu jsem pohled stočil na nově příchozího, ale ihned jsem oči sklopil a zrychleně dýchal. Neměl bych se bát, byl tu Matt a ten by mě jistě ochránil. "Nazdar bráško. Nikdy bych netušil, že budeš na takové zajíčky." Dodá pak a usedne naproti nám. Objednal si kousek čokoládového dortu a čekal, než mu jej donesou. Bylo ticho. Matt mi pustil ruku a pohladil mě po tváři. "To sice jistě víš, ale on je úžasný. Nikdy jsem netušil, že něco takového řeknu, ale teď jsem opravdu rád, že jsi takový vůl." Mrkne na něj a usměje se. Jeho bratr se zachechtal a hodil si nohu přes nohu. Poté se ale smát přestal a zahleděl se na mě. Chvíli mi trvalo, než jsem byl schopen se mu do očí zadívat. "Andy, omlouvám se. Za to vše. Choval jsem se jako kretén. Chtěl jsem se ti omluvit už minule, ale tys najednou začal utíkat. Nechtěl jsem tě vyděsit až tak moc. Opravdu...mě mrzí, co vše jsem ti provedl." Poví a zní to a nečekaně upřímně. I jeho oči byly upřímné. Takového jsem ho neznal. "To...nic. Hlavně už se k nikomu takto nechovej. A pak bude vše v pořádku." Řeknu váhavě. Ne, nikdy jsem v těchto situacích nevěděl, co říci. On se ale usmál a do tváří se mu nahrnula červeň. "Po pravdě...jsem někoho potkal. Změnil mě. Díky němu jsem teď takový a dokázal jsem si připustit vlastní chyby." Poví a i mně se na tváři objeví úsměv. "Neřekl jsi, že někoho máš." Matt povytáhl obočí a já se na něj zahleděl. Miki lehce nafoukl tváře. "Jsem už dospělý, nemusím ti říkat vše.." Zabrblá a uhne pohledem. Matt na něj ještě chvíli hleděl, ale poté se zasmál, natáhl se k němu a pocuchal mu vlasy. Následně mě chytl za ruku a já se k němu natáhl pro polibek. Vše...bylo konečně dobré. 
Odcházeli jsme asi po dvou hodinách, nějak jsme se poté rozpovídali a probralo nás až šero venku. Společně jsme mířili do garáží, Matt slíbil Mikimu, že jej odveze domů. Ti dva šli vedle sebe a já kousek za nimi. Miki se pak ale rozvzpomněl, že si nechal bundu na židli a proto odběhl zpět. Matt přešel k autu a odemkl. Já se ještě protáhl, ale v tu chvíli jsem koutkem oka spatřil nějaký pohyb. Avšak pozdě. Kolem krku mě cosi sevřelo a na spánku jsem pocítil chladný kov. Vyděšeně jsem tím směrem stočil oči, a když mi došlo,  o co se jedná, krve by se ve mně nedořezal. Pistol. Někdo mi s ní mířil na hlavu. "Opravdu jste si mysleli, že je konec?" Ozve se muž za mnou a já zesinám. Matt stál nehnutě, oči dokořán. "Tolik práce, takového úsilí...a tys přežil. Doufal jsem, že ti ty prášky aspoň rozežerou mozek. Také to tak vypadalo. Pak se ale dozvím, že to nebyla psychická porucha, ale nějaká vadná nemoc!" Křikne naštvaně a zbraň mi přitiskne více na spánek. Matt udělá krok směrem k nám, ale to se již ozve odjištění pistole a mně se do očí nalijí slzy. Umřu. Opravdu umřu? Nechci! Nechci, ještě ne...chci být s Mattem. Dotýkat se jej. Líbat. Říkat mu, jak jej miluji. Poslouchat slova lásky od něj. Krátce jsem oči zavřel a dlouze vydechl. Když jsem je opět otevřel, bylo v nich smíření. "Není to fér, vše se posralo, a jen kvůli vám!" Křikne opět Vitaly, ale jeho slova jdou teď mimo mě. Kov se začal ohřívat teplotou mého těla a již tak nestudil. Zahleděl jsem se Mattovi do očí a na rtech mi hrál něžný úsměv. "Miluji tě...nikdy na to nezapomeň." Zašeptám. A pak se ozval výstřel.