Savior

Kapitola 31.

Zmatení? I to je možné. Vše se ale časem vysvětlí. Těžko říci, kdy to bude, ale jednou určitě ano. Snad to do té doby všichni v poklidu přežijeme. ☻
Komentář či hvězdička potěší a přeji příjemné počtení. ❤️

Pláč, smích.
Křik, zoufalství.
Slzy.
Smutek, radost.
Tolik různých slov a všechny znamenají jen jediné.
Lásku. Láska byla to, co zžíralo mé srdce. Nebo to již převyšovala nenávist? Vlastně jsem si nebyl jistý, jestli vůbec něco pořádně cítím. Vše bylo ohlušeno  prášky, kterých jsem si vzal...asi moc. Nevím. Co mi ale došlo, že to byla chyba. Ne...nedošlo mi to. Ale někde v duchu jsem to věděl. To, že tohle bylo špatné řešení. Bylo to špatné řešení? Ano, určitě ano. Ale bylo to nejjednodušší, jak se zbavit té bolesti na hrudi. A všech těch pocitů, co mi nedaly spát. A ani odpočinout. Byl večer. Možná první, možná druhý od toho, co se to stalo. Co já vím? Nějak jsem to neřešil. V krvi jsem si udržoval vysokou dávku benzodiazepinů a to mi pomáhalo na nic nemyslet. Netušil jsem, že mě to sebere až tak. Opravdu jsem si prvně myslel, že bude vše zase dobré. I když jsem viděl ten...cucflek na jeho krku. A já vůl mu věřil, že to byla nehoda. A on se přitom stále scházel se svou ex manželkou. Nebo se dokonce ani nerozvedli a on jen nenosil prstýnek, když byl se mnou? Jedno ale bylo jisté. To já tu byl navíc.
Pravda byla, že jsem si chtěl sáhnout na život. Přejet si chladným ostřím po krku a odejít v klidu. Ale co by pak dělali rodiče? A co sestřička? Nechtěl jsem, aby ona trpěla mou chybou. I tak jsem ale neodolal a psychickou bolest tlumil tou fyzickou. Po rukou se mi táhly občas hluboké, občas mělké rány, které jsem šikovně zakrýval dlouhým rukávem. Rodiče se několikrát pokoušeli dostat do mého pokoje, ale vždy jsem je odbyl s tím, že jsem v pořádku a potřebuji jen klid. Stačilo jim slyšet můj hlas a nechali toho. Žil jsem? Žil. A to jim asi stačilo. Minulý rozchod jsem zvládl v pořádku, tak proč bych neměl i tenhle, že? Jenže minule to bylo jiné. Minule jsem necítil to, co jsem pociťoval nyní.
Ocitl jsem se venku. Procházel jsem se potemnělými ulicemi a mířil do parku. Ne, nevydržel jsem to a zavolal Vitalymu. Schůzku jsme měli domluvenou v parku, dnes žádná hospoda. Nechtěl jsem být mezi lidmi. Usadil jsem se na houpačku a lehce se nohama odrážel od země. S pousmáním jsem zjistil, že se mi svět vcelku motá a když jsem se houpal a měl přitom zavřené oči, bylo to ještě silnější. Vitalyho jsem zaznamenal až ve chvíli, kdy se vedle mě rozhoupala druhá houpačka. Přestal jsem se houpat a chvíli mlčel. Bylo ticho. "Chtěl jsem mu říci, že ho miluji. Opravdu ano. Ale když jsem se vracel od vás, já...nevím, co se stalo. Viděl jsem svého bývalého, pak mě zatáhl někam pryč a najednou...jsem byl doma. Stalo se vůbec něco z toho nebo jsem byl jen mimo? Nevím. Důležitější ale je, že jsem pak běžel za Mattem do kanceláře...a on se tam líbal s nějakou ženou." Vysoukám ze sebe. "Utíkal jsem pryč, odchytl mě venku, ale já jsem se mu vytrhl a běžel dál...počasí. Dnes mělo být v noci pěkně a kupodivu se nespletli, že?" Zvedl jsem hlavu k obloze a zadíval se na těch pár hvězd, co jsem mohl vidět. Vitaly se na mě nechápavě podíval a poté zvedl pohled k obloze také. "Počasí?" Zeptá se a já k němu otočil hlavu. "Co? Počasí? Jo...dnes je pěkně." Zamumlám a kopnu do jednoho kamínku. To se o tom se mnou nechce bavit, že zmínil počasí nebo se snaží odvést mou pozornost? "Ne, já...ale to je jedno. Vzal sis prášky?" Zeptá se pak a já přikývnu. "Jo..dal jsem si. Pár." Zamumlám a uhnu pohledem. Mlčel a já si všiml, že přikývl. Normálně bych asi nechápal, proč to bere tak v klidu. Proč mi nevyčítá, že jsem si jich vzal moc...ale teď jsem byl tak utlumen, že mi to bylo jedno.
Zašustila látka a Vitaly ke mně natahoval ruku s... čímsi. "Dej si tohle. Vzal jsem to sebou pro jistotu, když jsi mi zavolal...a jak vidím, bude se ti to hodit." Prášek. Jeden jediný, velký prášek, zabalený v průhledném, modrém obalu. "Cumlá se to. A je to sladké." Pousměje se na mě pak a já k němu zvednu pohled. Ve svitu lamp jsem mu hleděl do očí a v těch mých byla důvěra. Je to psychiatr. Pomáhá lidem. Přece by mi nedával nic špatného, ne? Proto jsem prášek rozdělal a vložil do úst. Opravdu to bylo sladké. A dobré. Spokojeně jsem se pousmál a cucal dál, než to bylo pryč. Spíše než prášek to připomínalo bonbon. "Byl opravdu moc dobrý, nemáte ještě je-" Nedopověděl jsem, neboť mi v hlavě vybuchla ohromná světla, než nastala temnota.
Potuloval jsem se ulicemi, na rtech přihlouplý úsměv. Chyběla mi jedna bota, tričko bylo roztržené. Spadl jsem někde? Nevím. Stalo se- počkat...co? Zastavil jsem se na místě a přihlouple se zasmál. Zapomněl jsem vše, na co jsem před chvílí myslel, aniž bych to domyslel. Na cokoliv jsem si vzpomněl, zmizelo. Jako by to ani nebylo. Neprobral mě dokonce ani dotek na ruce a tahání kamsi do boční uličky. Jen jsem klopýtal a nechal se. Kolem rukou mi klapl chladný kov, co jsem cítil i přes bílé obvazy. Co už z neznámého důvodu bílé nebyly. Eh, kdy se mi na rukou vzaly obvazy? "Hele...říkali jsme, že fetky nebereme. A tenhle je sjetý tak, že ani neví, co se děje." Kdo to mluvil? Před očima se mi objevilo ohromné světlo a já ucukl. Lekl jsem se. Počkat...proč jsem se lekl? Opět přihlouplý smích. "Vidíš, jaké má zorničky? Oči má celé černé." Zase ten hlas. "Ale je pohledný. A jinak vypadá v pořádku. Kdybychom ho chvíli drželi stranou, můžeme ho pak také dobře prodat...měli bychom brát vše, víš přece, že si poslední dobou všichni dávají pozor. A tenhle si sem nakráčel sám.." Jiný hlas. Co to říkal? Najednou se ozvalo mumlání, nerozuměl jsem tomu. Jiný jazyk? Znal jsem to, ale vůbec jsem nevěděl, o co se jedná. Jaký jazyk to je. "Dobře, bereme ho.." Berou. Co berou? Někdo něco bere? Počkat...co kdo bere? Z úst se mi vydral další tichý, přihlouplý smích a já pocítil dotek na tváři. "Ale mohli bychom ho vyzkoušet.." Ozve se pak a já sebou cuknu, když mě najednou začne studit hruď, jako by mi něco chybělo. Tričko! Jo, to bude ono. Ale vždyť je zima, proč jsem bez trička? "Musíme- Dost!" Onen hlas přeruší další, ostrý, až sebou i já cuknu a snad jako bych se na chvíli probral. Ale ne, hned jsem byl zase mimo. "Tohodle ne. ... Proč ne? Musíme brát vše! ... S tímhle máme jiné plány, později vám to vysvětlím. Pusťte ho. ... Ale už nás viděl, nesmíme ho pustit!" Naslouchal jsem rozhovoru a cukal hlavou, jak jsem se snažil něco spatřit. Ne že by to k čemu bylo. Všude samé barvy, při každém pohybu. Ale ten hlas...tak známý, znal jsem ho. A moc dobře, někoho mi to připomínalo, ale...kdo to byl? "Nevidíš, jak se sfetovaný? Ani neví, co se děje. Pusťte ho, vše bude ok." Poslední, čemu jsem nějak rozuměl. Pak už byly jen nadávky, funění a někdo se mnou manipuloval. Studený kov ze zápěstí zmizel a hruď mi opět zahalilo teplo. Barvy byly intenzivnější, vybuchovaly ve stále častějších intervalech. Připadal jsem si jako na kolotoči, svět se mi celý houpal a já přestával vše vnímat. Čas nebyl. Světlo nebylo. Dokonce ani barvy nebyly. Teď byla už jen tma.