Savior

Kapitola 34.

Zdravím, zde přináším další díl. Po pravdě to vidím ještě tak na dva, tři díly. Takže si to užijte, co nejvíce to jde. Jinak se omlouvám, že kapitola vychází až dnes, ale včera jsem byla nucena opožděně slavit svátek. xD
Komentář či hvězdička potěší a přeji příjemné počtení. ♥ 

Netušil jsem, co se dělo. Vše bylo rozmazané, temné. Občas jsem zaslechl nějaký hlas, ale nedokázal jsem přesně určit, o koho či co se jednalo. Až pak...jednou. Zaslechl jsem ten hlas. Opravdu jsem se chtěl probrat, strašně moc. Slyšel jsem ta slova. Slyšel jsem, jak mě volá, prosí. Znal jsem ho. Věděl jsem, o koho se jedná, ale i tak jsem si na nic nemohl vzpomenout. Proč mě tělo neposlouchalo? Proč byla všude tma? ... Slova lásky. Někdo mi šeptal slova lásky. Ten dotek...jemný dotek. Pohni se, hni se! A...ano! Hýbla se, ruka se hýbla! A poté znovu. A pak jsem otevřel oči. Pomalu, opatrně. Chvíli jsem viděl vše rozmazaně. Nic mi nedávalo smysl. K uším mi doléhalo nějaké divné pípání a já měl pocit, že jsem strašně těžký. Ale pak jsem pochopil. Matt. Byl tu. Byl tu! To on...on mi šeptal ta slůvka lásky. Mohl jsem jim věřit? Mluvil pravdu? Co když mi ale lhal? Nechtěl jsem tomu věřit. Ne, určitě by mi nelhal. Ne teď. Vyslovil mé jméno a mně se na rtech objevil úsměv. To už ale dovnitř vtrhl doktor v doprovodu sester. Matta doslova vyhodili a mě se začali ptát na spoustu otázek. Pak přišla i spousta vyšetření. Jak hlavy, tak i zbytku těla. Až po dlouhé době jsem se ocitl opět v pokoji. Nyní jsem ale naštěstí v rukou neměl zapíchané žádné kanyly ani jiné hadičky. Díky bohu, jehly jsem opravdu nenáviděl. Prvně se do pokoje přiřítili rodiče se sestřičkou. Objímali mě, jako bych se vrátil po dlouhé době. I když pro ně to dlouhá doba asi byla. Povídali jeden přes druhého a přitom se drželi za ruce. V jednu chvíli se mi do očí nahrnuly slzy. Aspoň něco dobrého tohle vše přineslo. Rodiče se dali opět dohromady. Asi bude něco pravdy na tom, že špatné situace lidi spojují. Mně tohle vše dalo dohromady rodiče. Po nějaké době se mě ptali, jestli něco nepotřebuji. A já řekl jediné. "Chci...aby sem přišel Matt." Špitnu tiše a více stisknu povlečení. Chvíli bylo ticho, ale máma pak přikývla a odešli. Netrvalo dlouho, než dovnitř vešel Matt. Pozoroval jsem ho, každý jeho krok, dokud se neocitl u postele. Sám jsem k němu natáhl ruku a on mě za ní uchytil. Přitáhl si jí ke rtům a zlehka mě na ni políbil. Mlčel jsem a hleděl na něj. Nebylo potřeba nic říkat. On věděl, co jsem chtěl. Chvíli byl ticho. Až pak si povzdechl a zahleděl se z okna. "Asi...první začnu s tím, co jsem ti říkal kdysi. O tom, že tě znám déle." Začne a krátce na mě pohlédne. "Pamatuješ o tom, jak jsi mi povídal o tvém ex? Věděl jsem to. Vše. Vše, co ti udělal. To, kde jste spolu byli. To, jak se k tobě choval. Dokonce i to, jak jsi sténal, když tě náhodou udělal." Říká a já nestačím valit oči. Co to..? "Miki, že ano? U něj jsem tě viděl poprvé. Bylo to ve chvíli, kdy si tě přivedl domů a tys mu udělal domácí pizzu. A jak to vím?" Opět se odmlčel. Více jsem mu stiskl ruku a úpěnlivě se mu zahleděl do očí. Pohled mi chvíli oplácel, než se pousmál a pohladil mě po tváři. "Je to můj bratr." Šok. Ale naprostý. Otevíral jsem ústa, abych se ho zeptal na takových věcí, ale on pokračoval. "Nevlastní. Rodiče ho adoptovali ve chvíli, kdy mi umřel původní bratr. A tím se dostáváme k tomu všemu." Vydechne a zavře oči. Mlčel jsem. Přišlo mi to správné. Dával jsem mu čas, aby si roztřídil myšlenky. "Měl jsem o pět let mladšího bratra. Sám máš mladší sestru, takže víš, jaké to je. Ale u nás to bylo naopak. Bráškovi jsem byl stále předhazován. Matka mu stále říkala, co jsem dělal, když jsem byl v jeho věku, jaký jsem byl a co vše jsem objevil. Nebylo divu, že mě po nějakém čase začal...nenávidět. A já ho přitom tak miloval. Vždy jsem chtěl mladšího brášku, o kterého bych se mohl starat. Ale vždy, když jsem se k němu přiblížil, on se ode mě o kus vzdálil. Až jednou se mi podařilo ho dostihnout. Byl to ten samý den, kdy zemřel." Řekne a já polknu. Více jsem mu stiskl ruku, aby věděl, že tu jsem s ním. "Byl to deštivý den. Hodně pršelo. Vlastně to není tak dávno, jen sedm let. Sedm mizerných let." Stiskl čelist a zavřel krátce oči. "V té době se choval jinak. Byl roztěkaný, stále se ohlížel, jako by ho někdo pronásledoval. Až pak jsem se to dozvěděl. Ozval se zvonek u mého domu a já šel otevřít. Byl tam on. Celý promočený, vyděšený. Vpadl dovnitř a vše mi vyklopil. Zapletl se se špatnými lidmi. Začalo to nevinně. Jen prodej drog. Chtěl si vydělat vlastní peníze. Ale pak postupoval výš...a výš. Až se dostal k člověku, kterého znáš. K Vitalymu." Při tom jméně ve mně hrklo. "Ten po bráškovi chtěl, aby zabil nějakého chlápka, co neplatil. Ale on odmítl. nechtěl nikoho zabít. Došlo mu, že to, co dělá, je špatné, ale už bylo pozdě. Moc pozdě na to, aby odstoupil. A tak se sám odsoudil k smrti. Chtěl jsem mu pomoci. Ukryl jsem jej. Co jsem ale nevěděl, že zbraň, co měl u sebe, zbraň, co mu oni dali, v sobě měla čip. Takže nás našli. Umřel mi v náručí. Zastřelili ho. Jeho poslední slova byla omluva. Omluva za vše, co se stalo. Ale i za to, co se stane dál. Věděl jsem to. Nyní jsem věděl, že se zapletl s ruskou mafií a ta by mi jen tak nedala pokoj. Hlídali mě. Doteď nechápu, proč mě také nezabili. Po dvou letech byl ale klid. Nic se nedělo. Již jsem necítil pohledy všude, kam jsem šel. Nechodily mi žádné dopisy. Nic. Byl...klid. A já zase začal doufat." Vyprávěl dál a já byl mírně zděšen. Stále se mi tomu nechtělo věřit, a přitom to vše znělo tak reálně. "Ale pak jsi se objevil ty. Vlastně nevím, čím jsi mě zaujal. Tvůj upřímný smích? Té steny? Tvůj vzhled? Možná to vše dohromady. Ale patřil jsi mému bratrovi a já neměl ve zvyku někoho někomu přebírat. Jednou jsi ale chodit přestal. A já ani nevěděl, jak se jmenuješ. Mé dny...stalkování skončily." Mírně se uchechtl. Avšak pak se mu na rtech usídlil něžný úsměv a druhou rukou mě pohladil po tváři. "Ale pak přišlo Chorvatsko. Byl jsem...zmatený, když jsem tě spatřil vystupovat z auta. Nemohl jsem z tebe spustit oči. Pak u mě, když jsi plakal, trhalo mi to srdce. A pamatuješ, jak jsi pil a poté usnul u mě v pokoji? Pravda je, že jsem naše hrátky dokončil." Zavrní a nahne se ke mně, aby mě mohl zlehka políbit na ouško. Tiše jsem vykníkl a sklopil zarudlé tváře, když to tak zmínil. Jenže pak zvážněl. "Nedávno se ale ozval. Proto...jsem byl tak nepříjemný v práci. Až později mi došlo, že bys byl v nebezpečí, kdyby někdo zjistil, že s tebou chodím." Zašeptá a v očích se mu lesknou slzy. Zatnul jsem zuby. "Takže...proto jsi to vše dělal? Proto jsi mě od sebe odstrkoval? Ubližoval mi?" Zeptám se tiše a mírně sklopím pohled. Chvíli bylo ticho, než dlouze vydechl. "Ano. Přesně proto. Bál jsem se. Bál jsem se o tebe. Nepřežil bych, kdyby ti ublížili. Ale...ale pak se to stejně stalo." Zasyčí a já sebou cuknu. Vytáhl mobil a ukázal mi fotku. Fotku, o které jsem neměl ani ponětí. Lehce jsem pootevřel ústa a do očí se mi nahrnuly slzy. A já si začal vzpomínat. Nyní mi nemoc ani prášky nebránily v tom si vzpomenout. "Nic...nic se nestalo. Nechal toho." Vydechnu. Doufám. Nemohl jsem se mýlit. Nemohl mi přece...nic udělat. Bylo ticho. Bál jsem se toho dalšího. Možná i proto jsem byl první, kdo pak promluvil. "Proč...proč jsi ji líbal? Máma říkala, že ti volala. Musel jsi vědět, že přijdu. Nebo.." Nedokončil jsem a on přikývl. "Ano, bylo to naschvál. Říkal jsem si, že tohle by tě jistě donutilo mě opustit, ale když jsi pak řekl, že mě miluješ...miloval jsi... měl jsem pocit, že se mi zhroutil celý svět." Vydechne a naše spojené ruce si opře o čelo. Natáhl jsem k němu volnou ruku a pohladil ho po vlasech. "Hlupáčku...kolikrát jsem ti říkal, že s tebou budu vždy, nehledě na cokoliv?" Špitnu a usměju se. "Stále...stále tě miluji. Nechci tě opustit. I když tu je Vitaly, i kdyby se stalo cokoliv, budu s tebou." Přislíbím pevně. Možná byla hloupost mu odpouštět, ale já s ním chtěl opravdu být. Protože jsem ho miloval. Už jsem si byl jist, že je to láska. Teď to bylo jisté. Nic jiného to být nemohlo. Naše pohledy se propojily a mně připadalo jako věčnost, než se ke mně natáhl a naše rty se konečně, po takové době, setkaly v plném polibku. "Andy...prosím tě ještě jednou. Odpusť mi to vše. Kdybych věděl, co se stane, nikdy bych to neudělal." Zamumlá mi do rtů a zahledí se mi zblízka do očí. Opět jsem se v těch jeho studánkách plně utápěl. Pak pronesl to, na co jsem celou dobu čekal. To, v co jsem celou dobu doufal a představoval si jen v těch nejhlubších představách.
"Miluji tě. Na to nikdy nezapomeň."