Hawaii

3.kapitola - cesta

Na letišti jsme byli za pár minut. Vystoupím z auta a začnu hledat peněženku. Řidič na mě jen mávne a pronese. "Slečno pokud hledáte peníze, tak váš otec mi už zaplatil," pohlédnu k muži u dveří řidiče a jen se usměji. "Aha. Tak děkuji," muž si sundá svou kšiltovku v gestu poklony a s úsměvem nastoupí do auta a odjede. Já vzhlédnu na obrovskou halu.  Na rameni si nahodím batoh a jdu dovnitř. 

V kapse mi zvoní telefon. Na displeji se zobrazí taťka. Příjmu to a on mi dá jasné pokyny, kde se  zrovna nachází. Po příchodu k němu se rozhlížím. Ani stopa po žádném z těch jeho volů co sebou veze. "Vyhra? " zeptá se mně opatrně. Moc dobře ví, že neumím prohrávat. "Si piš!" řeknu nadšeně. Táta si mě přitáhne blíž k sobě a políbí mě na čelo. "Tak pojď kluci už šli do letadla." Aha tak tam jsou. 

Letištní kontroly proběhly bez problémů. Po příchodu do letadla jsem si všimla vyčuhujících hlav na sedadlech. Hned jsem poznala, kteří patří k tátovi. Nagelovaný patky nešly přehlédnout. Pousměji se nad tím a následuji tátu. Pravda je ta, že i když na ty kluky nadávám celkem jsem se styděla, když jsem šla uličkou okolo nich. 

Posadila jsem se na sedadlo k okénku a vytáhla telefon. Ve vzduchu jsem vyfotila klasické fotky z okénka a poslala je Emě . K tomu jsem připsala: 'cesta do pekla'. Následně jsem oči zavřela stejně jako táta. 

"Milí cestující za chvíli přistáváme," ozve se z repráku a to mě i taťku vzbudí. Kouknu z okénka a všimnu si, že jsme mnohem níž, než když jsem usínala. 

Přistání proběhlo v pořádku. Otec prošel uličkou ven a já ještě kontrolovala sedačky, zda-li jsme tu nic nezapomněli. Nic. Tak se tedy snažím zařadit do uličky. Au... Tvrdá hruď, silná kolínská a následně tvrdá podlaha. Bezva.  

Pár lidí se protlačí okolo mně a je jim jedno co mi je. Já si mnu spánek a snažím se odplazit někam jinam, kde na mě nebudou šlapat lidi. Osoba co nevím jak se jmenuje mě chytne za ruku a následně zvedne. Kouknu na něj a on má v očích tolik emocí jak nikdo jiný. Zvědavost, strach, radost, flirt a možná i víc se dá vyčíst z jeho očí. Nejistě se usměje a podá mi ruku na seznámení. "Charlie. Útočník. Pravý křídlo." Ruku příjmu a též se představím. "Jenn."  To že hraju volejbal a tak dále si nechám pro sebe. Nemám potřebu, aby o mně věděl něco víc. Jemu je to ale asi stejně jedno a i se svým překypujícím egem stojí přede mnou. Rukou mávne do uličky směrem k východu na gesto ať jdu první. Gentleman hadr. 

V hlavě se mi odehrává souboj, zdali mám odpálkovat každýho z  těch debilů a nebo se aspoň malinko začlenit, protože představa, že bych se tu bavila jen s tátou je docela děsivá. Nic proti tati. Rozhodnu se pro začlenění s velikým odstupem.