Hawaii

18.kapitola-zmrzlina

Jsem totálně blbá! Jak jsem si mohla myslet, že jsou tyhle lopaty, s kterými zde trávím čas normální. Chápete to? Taková naivita? Co jsem si jako myslela? Nevím na koho jsem naštvaná víc, jestli na kluky nebo na sebe. Vtrhla jsem do pokoje a byla jsem rozhodnutá je z mého pokoje vykopat. Doslova. Já nikomu nepatřím natož těmhle nadrženejm hovadům. Pro jejich štěstí byla postel prázdná. Pro jistotu jsem ještě zkontrolovala koupelnu. Měli štěstí. Vleza jsem si do sprchy a nechala na sebe padat vařící vodu. Na snídani dnes nejdu. Za jedno nemám hlad, jelikož jsem jedla venku při běhání. Ano to má logiku... A za druhý teď nemůžu vidět ani jeden z těch jejich ksichtů. Oblékla jsem si krátký overal a rozhodla jsem se zajít prozkoumat okolí. Napsala jsem zprávu tátovi ať mě nehledá. Do vaku jsem hodila nejdůležitější věci a mohla jsem vyrazit. 

Vymetala jsem krámek po krámku a pomalu jsem začínala vypadat jako vánoční stromeček. Byla jsem tu už něco přes dvě hodiny. Nožky mě bolely a teď pod náporem všech těch tašek i ruce. Vycházela jsem z krámku s tím, že už asi půjdu zpět a v tom jsem narazila do někoho, kdo má moc moc moc tvrdou hruď. Tašky se rozletěli do všech stran a já ležela rozmázlá na podlaze. 

Kdo to? Ty bych tu nečekala. To jsou kluci jenž jsme potkali v aqaparku a okatě mě očumovali ve vířivce.  "Ježiš promiň! Já...Já...Já... Nechtěl. Jsi v pohodě? Nestalo se ti nic?" Vyptával se kluk s kterým jsem se střetla. " Ne ne nic se neděje. Jsem v pohodě. To já narazila do tebe. Nenech se zdržovat." Pomalu jsem se začala zvedat a sbírat všechny moje tašky. A že jich najednou bylo nějak moc. Onen kluk mi začal pomáhat. Pak mi podal ruku, aby na konec zvedl mě. Teď. To byl ten moment kdy mě poznal. Nejistě se podíval na kluky a ti také vypadali, že ví kde mě viděli. Nebo se pletu a mám někde vyčuhující vlas nebo jsem při setkání s místní podlahou nabrala nějaké bláto či co. Tak či tak ty jejich pohledy mě znervozňovali. "Austin" Představil se mi. "Jenn" Oplatila jsem mu a přijala jeho ruku. " Kde máš kluky?" Zeptal se mě Austin. "Tak to nevím, dnes jsem je ještě neviděla." Odpovím. " A kam máš namířeno? Můžeme tě pozvat třeba na.." Koukl se na hodiny a zjistil, že jsou tři hodiny odpoledne. "Svačinu?" Dodal a mě to rozesmálo. " Nikdo mě na svačinu ještě nikdy nepozval. Ráda. Jen asi zajdu odnést tašky na hotel, nejsou zrovna lehký." Austin a kluci okolo se jen uchechtli a každý si odemne jednu nebo dvě vzal. " Lepší?" Zeptal se Austin. " Kývla jsem hlavou a společně jsme vyrazili. Miluju zmrzlinu.

Další kapitola na světě.... Chtěla bych všem co tráví čas tím, že čtou tuto knihu poděkovat. Psala jsem už pár knih a vždy jsem se zasekla okolo 7 kapitoly. Chápete to??? 18. kapitola??? Jako vážně??? Je mi jasné, že se najde spoustu lepších knih a to je o důvod navíc, proč si vážím každého kdo si čte Hawai. Vím, že moje aktivita stojí za ..... no všichni víme co tím chtěl básník říct. Zkrátka mějte se mnou trpělivost. Omlouvám se za pravopisné chyby. Budu ráda za každý ohlas. Díky...... <3

Naty