Hawaii

17.kapitola- jako hrob

Probudily mě jemné sluneční paprsky co procházely skrz okno. Vymotala jsem se z Joshova sevření a pomalinku vylezla z postele. Bylo brzo. Velmi brzo. Vyšla jsem z pokoje a mířila jsem si to ke mě. Spát se mi nechtělo. Vytáhla jsem si potichu kraťasy a tílko z tašky s tím, že jdu běhat. Nezapomněla jsem si ani telefon se sluchátky a pár drobných. Venku před hotelem jsem se protáhla a následně vyrazila. 

Bylo to tak uklidňující. Poslouchala jsem tóny ze sluchátek. Běžela jsem po chodníku podél pláže. Naprosto jsem vypustila a nechala jsem myšlenkám volný průchod. Najednou jsem se zastavila u pekárny. Koupila jsem si tam kávu a koblihy. Vzala jsem si to s sebou na pláž. Sedla jsem si na útes a pozorovala vlny jak do něj narážejí. Teď po ránu tu byl takový klid. Zasnila jsem se. Zavřela jsem oči a v ten moment jsem si připadala jako střed toho všeho. 

Z přemýšlení mě vyrušil hlas. " Ahoj, co ty tu?" Zeptal se mě kluk stojící za mnou. Otočila jsem se k němu čelem. Znala jsem ho. Patřil ke klukům, jen jsem si nepamatovala jeho jméno. "Ahoj. Šla jsem se proběhnout." Odpovím popravdě. " A co ty?" "Já také." Řekne.  Napiju se kafe a vyndám jednu koblihu z pytlíku tu druhou nabídnu neznámému. On si ji ode mě vezme a poděkuje. " Tak mě tak napadá moc tě neznám, vlastně vůbec. Asi jsi velmi tichý." Přemýšlím nahlas. " Jo to jsem. Nemám rád být středem pozornosti. Každý si myslí, že když hraju hokej miluju slávu a tak, jenže pravda je jiná. Já miluju tu hru. Ten moment, kdy jsem na ledě je tak uklidňující. Vím, že sláva k tomu patří, ale každý si ji může vychutnávat jinak." Dokončí svůj proslov a mě donutí se nad tím zamyslet. Měl pravdu. 

Zavládlo mezi námi ticho, ale ne to trapné ticho při, kterém hledáte společné téma, ale to ticho, kdy jste rádi,  že ten druhý sedí vedle vás. Mamka vždycky říká, že pravý přítel se pozná podle toho, že s ním můžete mlčet a to  jsem s touto osobou mohla. Bylo to zvláštní. Neznala jsem jeho jméno a i tak jsem mu věřila. Seděli jsme tam spolu a koukali před sebe. " Bylo to tu s tebou moc fajn, ale asi budu muset jít." Řekne nervózním hlasem. "Jo, taky mě těšilo. Já taky půjdu. Bude ti vadit, když se přidám?" Vyptávám se. "Ehmmm, jo klidně. Já jen před hotelem se asi budeme muset rozdělit." Pokračoval nervózně. "Aha. Stalo se něco?" Začala jsem si být nejistá. To mu jako vadím? Nebo se za mě stydí? Jako halooo? Šli jsme pomalu po cestě kudy jsem přiběhla. " Ne to ne. Všechno je v pořádku. " Začne mě utěšovat, ale poznám, že kecá. " Jestli ti vadím, nebo se za mě stydíš tak já se klidně odpojím hned teď a nebudu tě rušit." Odpovím mu malilinkato podrážděně. On se na mě otočí a vykulí oči. " Ne, ježiši hlavně to ne. To jsi si blbě vyložila spíš kluci by byli naštvaný." Řekne a hned na to si zakryje pusu. "Nic si neslyšela." Začínal zmatkovat. To na něm bylo vidět. "Ale ano. Slyšela jsem tě moc dobře! Jaký kluci a co se to tu děje?!" Zvýším malinko hlas. Jsem hroznej nervák. 

Ještě chvilku odporoval, ale na konec jsem to z něj vytáhla." No jak začít? Deny a Josh jsou oba docela majetnický. A oboum se celkem líbíš... Zakázali nám se z tebou nějak víc bavit. Spolu se moc nebaví. Teda pokud nejde o tebe. To se baví až moc. Neustále se hádají a někdy dojde i na pěsti." Prozradí mi. "Počkat, počkat. Chceš mi říct, že Deny a Josh si mě "zabrali"?" On jen smutně kývne hlavou. " Ale Jenn! Prosím..." Ani nedořekl větu a já jsem mu do ní skočila. " Ne od tebe to nemám. Jako hrob." Společně se rozeběhneme k hotelu. Takhle nasraná jsem už dlouho nebyla. To se snad ty dva úplně posrali?

Čus čus. Omlouvám se za mojí aktivitu. Je to horší a horší, jenže znáte to.... Škola, škola, škola a zase škol. Už mám zase napsané nějaké kapitoly napřed, takže by to mělo být fajn. Snad... Doufám, že se vám knížka líbí. Omlouvám se za pravopisné chybky.Budu ráda za každý kladný ohlas. Díky moc jste nejjj <3

N.