Ona a já

1.

Víte, jak v autobuse vždycky zůstane to jedno sedadlo, na které si nikdo nechce sednout?

 Městská hromadná doprava u nás ve městě je žalostná. Autobusy jezdí jednou za hodinu a to vždycky na jiný směr, takže pokud bydlíte na jiné straně města než tam, kam zrovna míří, máte smůlu a musíte jít pěšky. Není to vlastně až taková tragédie - naše město, Fullerton, je totiž tak malé, že dostat se z jedné strany na druhou vám nezabere víc než půl hodiny.

 Přesto jezdím každé ráno onou již zmíněnou městskou hromadnou dopravou, tedy rozpadajícím se autobusem, kde to nevábně páchne po nemytých tělech starších mužů vracejících se z hospody a po starých lidech, jejichž pach je tak nějak zvláštní, jako něco, na co jste zapomněli a nechali to dlouho ležet ve skříni.

 Ne že bych snad zamykala k sobě do skříně párek důchodců. A proč vůbec rozebírám pachy v MHD?

  Vivien to totiž příšerně vadí. Každé ráno si stěžuje, že kdybych byla k něčemu dobrá, už bych dávno měla řidičák a vozila nás do školy autem, které ovšem stejně nemám, takže bychom opět skončily tady. To si ona ale samozřejmě nehodlá nechat vysvětlit a neustále vede svou.

 Sedíme naproti sobě.  Vedle mě si sedá paní Harwingová, která vždycky příšerně funí. Možná proto dvě místa naproti nám zůstávají vždy prázdná, ať už je autobus jakkoliv narvaný. Možná. Spíš je to ale k vůli něčemu jinému.

 Vivien si to místo oblíbila. Nestydí se se rozvalit přes dvě sedačky - posadí se na tu u okna a přes tu druhou přehodí svoje dlouhé nohy s masivními černými botami směrem do uličky. Nikdy se nikoho nedotkne ani špičkou prstu. Nikdo si na ni nikdy nesedne, k mému zklamání, bylo by totiž nanejvýš uspokojující pozorovat, jak se jí na klíně uvelebí některý z padesátníků usrkávajících pivo z plechovky dokonce i za jízdy autobusu v sedm ráno směrem ke škole. 

 Většinou se dívám z okna a ignoruju Vivieniny řeči, protože jsou otravné a každé ráno nachlup stejné, taky ale proto, že když mluvíte s prázdnou sedačkou, lidi si všimnou. Ne všichni, pochopitelně. Paní Harwingová by si asi nevšimla. Dost možná by mě přes to hlasité funění ani neslyšela.

 Můj bratr Devon jednou prohlásil, že slečna Harwingová je a navždycky bude moje nejbližší osoba. Řekl, že doslova cítím její dech na krku, a pak se se svými kamarády hekavě rozesmáli, protože podle nich dech na krku v žádné jiné situaci neucítím, pokud si teda nestoupnu před větrák a nebudu si představovat, že za mnou stojí člověk. Samozřejmě jsem jejich narážky chápala, nikdy jsem ale nedala ani v nejmenším najevo, že by se mě nějak dotkly. Devon mluvil o společenském i intimním životě v jednom kuse - spíš tedy o tom, jak já ho nikdy mít nebudu. Člověk by si myslel, že ode mě bude kluky odhánět a dávat mi lekce o tom, s kým se mám a nemám stýkat, když je to můj starší bratr, zřejmě ale už před lety usoudil, že nic takového nebude potřeba. Všechny od sebe spolehlivě odeženu sama.

 Devon je teď na úplně druhé straně autobusu, přesto ho ale slyším docela jasně, jako by snad stál hned vedle mě. Vybavuje se s Frediem a Gregem, což jsou takový ti typičtí idioti, kteří nabrali víc svalové hmoty než mozku. Dobré pro zevnějšek, ne moc dobré, když promluví. Vivien naproti mě protočí očima a omotá si dlouhé zrzavé vlasy kolem krku, načež začne hrát, že se na nich škrtí. Předstírám, že ji nevidím. To je něco, v čem jsem se za dvanáct let už naučila být dobrá.

 Kdy se objevila poprvé? Byla jsem tenkrát s mámou na dětském hřišti. Ona se bavila s ostatními matkami, byla tam myslím Alice Gardová a snad i Alex Largeová, což je matka Chris Largeové, které jsem minulý týden nalepila žvýkačku na židli, protože je čůza a zasloužila si mít žvýkačku rozpláclou přes tu svou příšerně upnutou sukni. Což jsou mimochodem slova Vivien, která mě k tomu přesvědčila. Na její obranu musím uznat, že to byla fakt sranda, sledovat ječící Chris, jak vybíhá ze dveří, ve tváři úplně rudá a ruku držící přes flek na svém pozadí.