Ona a já

8.

Celý den přemýšlím, že tu narychlo domluvenou schůzku zruším, a jsem si jistá, že kdyby mi Theo dal telefonní číslo, byla bych to udělala. Během matematiky, dějepisu, biologie i chemie si prohlížím jeho facebookový profil a probodávám pohledem jeho fotku, kde se, jak jinak, kření od ucha k uchu. Na očích má sluneční brýle a ta fotka je očividně starší pár měsíců, protože jeho vlasy nejsou tak dlouhé, jako je má teď. Rozkliknu zprávy a několikrát mu napíšu, ale pokaždé, když si je po sobě přečtu, protočím očima a zase je smažu. Kromě toho mi Messenger ochotně hlásí, že byl naposledy aktivní před jedním měsícem. Pochybuju, že by si moje zprávy vůbec přečetl.

 Když o půl třetí sedím na pohovce před jídelnou a jím nektarinku, očima zase zabodnutá do telefonu a projíždějící jeho zeď, někdo sebou plácne vedle mě. Vyhodím ruku s telefonem vzhůru a vyvalím oči na Vivieniny růžové lodičky. Dneska se očividně rozhodla, že bude za dámu - na sobě má černé legíny a bílou halenku, dva prameny vlasů z každé strany obličeje si stáhla dozadu a rty jí jako obvykle zdobí rtěnka, která barvou ladí s botami. Věnuje mi široký úsměv.

 Nevěřícně na ni zírám. ,,No to je dost!" zvolám a ona na mě povytáhne pečlivě upravené obočí. Pár lidí, co míří do jídelny, na mě překvapeně koukne a následně zrychlí. Přitisknu si telefon k uchu a pořád zrzku provrtávám pohledem, když předstírám, že telefonuju.

  ,,Kam jsi včera zmizela?" vyhrknu a ona se na mě ušklíbne a pokrčí rameny. Pramen vlasů si začne natáčet na prst a její obvyklé sebevědomí je podle všeho zpátky. 

 ,,Chyběla jsem ti?" zeptá se mě a já se na ni zamračím, přestože nedovedu potlačit úlevu, která na mě doléhá... a okamžitě se míchá se vztekem. 

 ,,Kdes byla?" uhodím na ni a tentokrát je to ona, komu se mezi očima udělá vráska, jak se zachmuří.

 ,,To je výslech, mami?"

 Zavržu zuby o sebe. ,,To je fuk. Ve tři mám sraz s Theem Rileym, kterýmu, jen tak mimochodem, pořád nevěřím ani nos mezi očima. Ale jestli jste takoví kamarádi, určitě můžeš jít taky."

 Oddálím telefon od svého ucha, sjedu Viv pohledem a vstanu. Slyším za sebou klapání jejích podpatků dřív, než udělám třetí krok.

 ,,Jako bys mi snad mohla říkat, kam můžu nebo nemůžu chodit," odsekne mi Vivien pobaveným tónem a přestože má na sobě lodičky, srovná se mnou chůzi. ,,Ráda ti ale budu dělat společnost."

 Odfrknu si. ,,Toho jsem si vědoma."

Modlím se, aby na mě Theo nečekal, ale jakmile s úderem třetí hodiny otevřu hlavní vchod a vyjdu ven, už na mě mává z druhé strany ulice. Vivien mu se širokým úsměvem mává zpátky a on vypadá, jako by se mu ulevilo, že ji vidí. Taky je to to první, co řekne, když se k němu pochmurně došourám.  

 ,,Jsem rád, že tě vidím, Vivi," řekne k téměř tancující zrzce a já se zamračím a rozhlédnu kolem dokola. Theo se ke mně nakloní. ,,V pohodě, Brooksová. Vyučování skončilo před hodinou. Kdo by tady dobrovolně zůstával?"

 ,,Někteří tu zůstávají nedobrovolně," odseknu a probodnu ho očima. Nestřetnu se s těma jeho, protože má na nose zase sluneční brýle, nicméně jeho široký úsměv mi bohatě stačí k tomu, abych zavrzala zuby o sebe. 

 ,,Ale prosím tě," řekne Theo a chlácholivě mě obejme rukou kolem ramen. Otočí mě kolem dokola a vede mě rovně po chodníku směrem k městu. Vivien se zařadí vedle nás a jí se jako obvykle nikdo ani nedotkne. Vymaním se z Theova sevření, jako by měl lepru, a zaškaredím se na něj ještě víc. ,,Co se pořád tak šklebíš, Brooksová?" chce Theo vědět. ,,Nikdo tě přece nenutí tady být. Můžeš odejít."

 Zastavíme. Založím si ruce na hrudi a nabručeně ty dva pozoruju - oba jsou jako zosobnění optimismu. Mám z toho chuť křičet a utíkat hodně daleko.

 Vypustím vzduch z plic. ,,Dokaž, že ji vidíš," pronesu tiše a kývnu k Vivien. ,,Teď hned."

 Theo pokrčí rameny a Vivien protočí očima, oba se na sebe ale podívají. Theo přejede dívku před sebou pohledem. ,,Střídáš styl podle toho, jak se ti zrovna chce?"

 Vivien sklopí oči ke svým nohám a přikývne. ,,Je v tom jistý kouzlo. Chvilku drsňačka, chvilku princezna."

 ,,Chvilku umělkyně. Včera jsi měla prima košili."

 Zrzka se rozzáří. ,,Děkuju! Dee říkala, že když ji nosím, vypadám strašně."

 ,,To proto, že to je moje košile!" vložím se do toho vztekle a Theo na mě povytáhne obočí zpoza slunečních brýlí a sjede pohledem moje šaty a sako, které podle ranního očekávání svírám v ruce, protože je mi horko. Asi přemýšlí, jestli i já ráda střídám styly. Odpověď zní ne a i jemu to asi dojde, když se podívá na moje okopané baleríny zacákané od barev.

 ,,Takže umělkyně jsi ty," prohlásí a obrátí se k Vivien. ,,A ty jsi byla jen chvilková umělkyně. Stejně jako jsi teď chvilková dáma."

 ,,Já jsem vždycky dáma," odfrkne si Vivien a hodí si pramen vlasů na záda v přehnaně dramatickém gestu, kterému se Theo zasměje.

 ,,Taky jsi vždycky otravná," procedím skrz zuby a s povzdechem opustím svůj nabručený postoj a podívám se na Thea. ,,Fajn, tak jo. Pořád ti nevěřím, ale nenapadá mě nic, čím bych mohla dokázat, že je tohle nějaká hra. Pokud mi chceš něco říct, do toho."

 Theo na mě mrkne. ,,Jsi vždycky tak panovačná?"

 Odpověď mu poskytne Vivien. ,,Většinu času."

 Theo kývne a mně pomalu ale jistě dochází trpělivost. Přešlápnu. ,,Tak bude to?"

 Ti dva si vymění pohledy, jako bych byla malé dítě a oni ze mě měli legraci. Vře to ve mně tak moc, že mám obavu, abych za chvíli nevyletěla do vzduchu jako pára z tlakového hrnce. 

 ,,Chci ti něco říct," potvrdí nakonec Theo a v jeho obličeji se teď perou dva naprosto odlišné výrazy - ten jeho typicky lehkomyslný se přetahuje s vážným, který mi věnoval už dnes na chodbě. ,,A nehraju s tebou žádnou hru, proboha, už to říkám snad posté."

 ,,Možná tak podruhé a furt ti to nežeru," zabručím k němu.

 Jako by to ani nezaregistroval.  ,,Bude tě to zajímat. Asi hodně. Tak nějak jsem totiž pochopil, že vůbec nic nechápeš."

 Zavržu zuby o sebe. ,,Chápu toho dost."

 Theoo zavrtí hlavou. ,,Ne, Brooksová, nechápeš ani setinu toho, co se s tebou děje. Ale já o tom vím všechno. Totiž skoro, ale to je fuk. Znám další lidi, co ví víc."

 Zamrkám na něj, částečně ohromená jeho slovy, částečně stále plná nedůvěry. ,,Fascinující," řeknu napůl kousavě, napůl nejistě. Theo se na mě usměje.

 ,,Asi to ale nebudeme rozebírat tady, nebo jo?" pronese dlouhán a máchne kolem sebe rukama. Má pravdu. Prostředek ulice naproti školy asi není nejlepší místo, kde začneme probírat mou imaginární kamarádku. ,,Víš o nějakým místě, kde budeme mít soukromí?"

 S povzdechem vytáhnu telefon z tašky a podívám se na hodiny. Deset minut po třetí. Táta bude v práci ještě minimálně čtyři hodiny a Devon má fotbal, po kterém se pravděpodobně bude válet u některého ze svých bezmozkovitých kamarádů na gauči a pařit videohry až do večera.

 Urychleně to zvážím. Podívám se na Thea a přemýšlím, jestli v něm pořád vidím hrozbu. A ano, opravdu tam je - mohl by být zloděj, podvodník nebo co já vím. Nevěřím mu ani nos mezi očima. A proč už se zase směje? Potřesu hlavou. Nedovedu setřást pocit, že bych ho měla vyslechnout. Možná je načase trochu zariskovat, abych mohla dostat nějaké odpovědi na otázky, co mě pronásledují už dvanáct let.

 Poraženecky vypustím vzduch z plic a svěsím rameny. ,,Jo. Půjdeme k nám domů."