Ona a já

11.

,,Tak si vezmeme veškerá pro a proti," prohlásím při pochodování po stísněném prostoru v mém pokoji asi o tři hodiny později a Vivien na mě povytáhne obočí z mé postele, kde se usadila v tureckém sedu.

 ,,Pro," řekne teď s povzdechem, protože tuhle hru hrajeme od Theova odchodu už snad po sté, ,,je to, že máš konečně nějaký vysvětlení. Taky mě vidí."

 ,,Podle všeho existují lidé jako já, takže nejsem cvok," přidám se k ní a jí zacukají koutky úst.

 ,,Taky je sexy," přisadí si a já se zastavím a sjedu ji vražedným pohledem. Zvedne ruce do vzduchu v předstírané sebeobraně. ,,Co? To jsou fakta, Brooksová. Nedělej, že sis toho nevšimla."

 Zavržu zuby o sebe. ,,Neříkej mi Brooksová," ohradím se a založím si ruce na hrudi, když se na ni podívám. Vivien pokrčí rameny.

 ,,Jmenuješ se tak."

 ,,Jmenuju se Dee."

 ,,Jmenuješ se Deedee," trvá si Vivien na svém a z jejího výrazu jde jasně vyčíst, že ze mě má legraci. ,,Brooksová," dodá.

 Protočím očima a sednu si na koberec. Promnu si spánky - ze všech těch informací by mě asi měla bolet hlava, pravda je ale taková, že necítím skoro vůbec nic. Připadám si jako v Matrixu. Zatracenej Theo Riley a jeho šílený teorie.

 ,,Proti," zamumlám s pohledem upřeným k zemi. ,,Nic z toho, co řekl, nedává smysl."

 ,,Dovolím si nesouhlasit. Dává to až moc velkej smysl," odporuje mi Vivien a posune se na posteli blíž ke mně. Zvednu k pohled a kriticky nadzvednu jedno obočí.

 ,,Odraz?" zeptám se skepticky. ,,MOON? Dědičnej gen, co mi předala moje babička?" Znovu vrtím hlavou. ,,To je hovadina."

 ,,Nemyslím si, že by lhal," nenechá se Vivien odradit a každé její slovo mě šíleně rozčiluje, protože říká to, co je jasné i mně, ale snažím se to ignorovat. ,,Nebo že by si vymýšlel."

 ,,To jsem tvrdila i o Samovi a jak to taky dopadlo," prsknu a Vivien zamrká a narovná se v zádech. O Samovi spolu nemluvíme a už vůbec narážíme na to, co se stalo, protože...

 ,,Já jsem to o Samovi tvrdila," připomene mi Vivien. ,,Říkala jsem to vlastně hned od začátku."

 ...no, přesně proto.

 ,,Jo, jasně." Vstanu a otočím se k ní zády. Nehodlám poslouchat, jak mě před Samem varovala, jak jí bylo od začátku jasné, že to všechno jen hraje. Doufám, že jí dojde, že je tahle konverzace u konce, jenže se jedná o Vivien a té tak nějak nedochází, kdy má mlčet.

 ,,Theo není Sam, Deedee," prohlásí a já se zhluboka nadechnu. ,,Nemůžeš kvůli jednomu idiotovi přestat věřit lidem."

 ,,Sam nebyl jeden idiot," odseknu a obrátím se k ní čelem. Nohy svěsila z kraje postele a teď na mě vyčkávavě kouká. ,,Všichni jsou jako Sam, jasný?"

 Vivien zavrtí zrzavou hlavou. ,,To je strašná pitomost."

 ,,V mým případě ne," pronesu hořce, obrátím se k šatníku a začnu z něj vytahovat svetr. Už jsem se převlékla z šatů do tepláků a trika, blížil se ale večer a začalo se ochlazovat. Než mi Vivi stačí udělit další lekci v tom, jak přestat být chladná, nedůvěřivá a odtažitá, bouchnou domovní dveře a táta zavolá z chodby, že už je doma.

 Vylovím ze šatníku šedý svetr, navleču si ho přes hlavu a střetnu se s Vivieniným pohledem. Povytáhla na mě obočí a teď vyčkávavě mrká. S protočením očima si povzdechnu.