Ona a já

23.

Theo, který se ještě stále opírá o futra dveří a skepticky si prohlíží scénu, která se odehrává před ním, nahlas a docela teatrálně vzdychne. Osobně se nezmůžu ani na to, abych se povrchně nadechla, a můj mozek začíná vysílat varovné signály, že se asi brzy udusím, jestli nedostanu vzduch do plic. Jenomže jsem schopná jen zírat na Dylana v chodbě, který se na mě dál šklebí. Zvedne nohu v tmavých teniskách a kopne do vchodových dveří, které se následkem toho s typickým vrzáním zavřou. Kdybych měla popsat Theův dům jedním slovem, popíšu ho slovem vrzání. Ale to je teď naprosto nepodstatné.

,,Není to tvůj Odraz," odseknu Theovi, přestože se se mnou vůbec nedohaduje, a prstem namířím na Dylana, který si mezitím začne sundávat ty své promočené kecky a u toho si potichu broukat. Periferně postřehnu, že má pod mikinou podstrčená sluchátka a jedno má ještě stále v uchu. ,,Dotýká se věcí."

,,Jo, Theo, nemůžu být tvůj Odraz!" Dylan nejspíš zkouší napodobit můj krajně hysterický tón a výraz. Jen tím povzbudí mou chuť ho praštit. ,,Přece se dotýkám věcí a to je jedna z Nemožností!"

Ignoruju to, co říká, protože způsob jakým to říká, mě má evidentně zesměšnit. Dylan, jako by mi chtěl dokázat, že moje představy o Odrazech jsou naprosto mylné, pomalu otevře jedny z dveří v chodbě a zmizí v nich, aniž by je za sebou zavřel. Slyším otočení kohoutkem a tekoucí vodu, z čehož usoudím, že se nejspíš jedná o koupelnu. Otočím se čelem k Theovi a dožaduju se vysvětlení.

,,Dotýká se věcí a vypadá přesně jako ty," procedím skrz zuby a dělám přitom to, co umím nejlépe - maskuju strach a zmatek vztekem. ,,Mluv, Theo, a to zatraceně rychle."

Mračí se na mě. Theův obličej jako by na tu grimasu ani nebyl přizpůsobený - mezi očima se mu vytvoří vráska a působí o něco starší, než když se neustále kření. Přikývne a odhoupne se od futer. 

,,Dobře," souhlasí se mnou a mě napadne, že to skoro vyznívá, že se vzdává. Zamíří zpátky do kuchyně, mezitím Dylan vyjde z koupelny a věnuje mi další zářivý úsměv. Úsměv, který je téměř k nerozeznání od toho Theova.

Vlastně je úplně k nerozeznání od toho Theova. On celý je od něj k nerozeznání.

,,Půjdu se převléct, než se k vám přidám," objasní mi zrovna v momentě, kdy mi dojde, že na něj dost dlouho nepokrytě zírám. Strčí si ruce do kapes a sjede mě pohledem. ,,Ale jestli se chceš nejdřív přidat ty ke mně..."

Obrátím se a vykročím do kuchyně za Theem, ale za sebou i přesto slyším Dylanův tichý smích a pobrukování, dokud nezmizí dle všeho v nějakém jiném pokoji.

Theo zatím zalívá čaj. Ruce se mu nepatrně klepou, čehož si všimnu, když se kolem něj protáhnu zase na židli, kde jsem před okamžikem seděla. Je tu vážně chladno - kriticky si změřím Theova holá chodidla na studených kachličkách a dojde mi, že se moje vlastní mysl zabývá úplnými blbostmi, jen abych se nemusela soustředit na desítky otázek, které se v ní ve skutečnosti formulují.

,,Nevypadá úplně stejně jako já," promluví Theo, zatímco si do svého čaje hází až nelidsky moc cukru. Ten můj nechá bez dotknutí až do chvíle, kdy mi ho položí na stůl přede mě.

,,Co?" zeptám se a odtrhnu oči od jeho hrnku, protože si ho začne zvedat ke rtům a pít z něj.

,,Nevypadá stejně jako já," zopakuje Theo. Jeho ruka se stále mírně třese, když usrkne čaje. ,,Jeho oči," vysvětlí poté, ,,mají prohozenou barvu. Moje pravé je hnědé a levé modré. U něj je to naopak."

,,Takže to byl on, ne ty," vyhodnotím a lokty se opřu o stůl, prsty si vjedu do vlasů. Málem přitom převrhnu horký čaj. Theo se s tím svým posadí zase naproti mně a vyčkávavě se na mě podívá. Dost možná má strach, abych na něj znovu nevyjela. Vydám ze sebe jakýsi neidentifikovatelný zvuk a promnu si dlaněmi i obličej. Zároveň ale cítím i jakousi dávku úlevy, možná proto, že jsem přece jen Theovi nenaletěla. Byl to Dylan. To Dylan mě tady v kuchyni políbil. Proč?