Ona a já

25.

,,Ne. Zatraceně, v žádným případě."

Theo se nad mou razantní odpovědí na zcela běžný návrh místa, kde budeme jíst, ani nepozastaví. Vrazí si ruce do kapes kožené bundy a ohlédne se na mě, sluneční brýle už zase vražené na očích, přesto ale vidím, jak mu tmavé obočí vyletí vzhůru. Za ním zašelestí zeleň lesa, kterým odcházíme od jeho domu. Hodiny před okamžikem odbily šest odpoledne. ,,Ale no tak, Brooksová. Přece nebudeme večeřet donuty."

,,Viděl jsi někdy, jak vypadá jídlo ve Flarry's?" Jen při té představě se otřesu. Ani se nesnažím vyhnout loužím a bahnu na stezce, protože jsou beztak všude a moje boty jsou stejně promočené a špinavé už po mé první cestě sem. V ruce svírám Devonův deštník a vzduch je svěží po dešti, taky je ale o něco větší chladno. ,,Jejich hranolky ani nejsou hranolky. Je to jako olejová polívka, ve které se občas objeví pruh brambory."

,,Je to buď tohle, nebo dva druhy starých donutů, co nabízí v D§C."

,,Na D§C mi nesahej," odseknu okamžitě Theovi a ten se rozesměje. Probodnu ho pobouřeným pohledem. ,,Je tam větší klid," zkouším to jinak.

,,Jasně, že je tam větší klid," souhlasí se mnou Theo, ,,protože tam nikdo nechce chodit."

Přejdu jeho poznámku bez dalšího rozhořčení. ,,Ve Flarry's  bude spousta lidí ze školy a myslím, že mě neuvidí dvakrát rádi, když si teď myslí, že jsem se rozhodla vyřizovat si účty pěstmi. Mají za to, že jsem sejmula Chris."

Theo vypadá, že se usilovně snaží nad tou představou nevybuchnout smíchy. Nafouknou se mu tváře, až připomíná křečka, a jeho ďolíčky mě vyloženě pobízí, abych mu je zmáčkla jako malému dítěti. Stáhne si brýle níž na nos a upře na mě oči.

,,Co?" vyštěknu možná až příliš prudce.

,,Nic," odpoví mi a k mému překvapení se mu opravdu povede ovládnout se a nevyprsknout smíchy. ,,Vůbec nic."

,,Ani si mě nepředstavuj, že bych byla schopná někoho z nich praštit. Začít mlátit spolužáky není odpověď na moje problémy," zabručím nevrle, protože mi to vtipné nepřipadá. ,,Nemysli si, že jsem to během těch let nezvažovala."

Zvažovala. Pravdou ale je, že jsem asi tak od páté třídy, kdy jsem se párkrát poprala, nikoho opravdu neuhodila... až na Dylana.

,,Jistě." Theo se pokusí zvážnit, jenomže mu to nevychází. Zvednu deštník, namířím jím a praštím ho po hlavě. ,,Hej!" zhrozí se a překvapeně se na mě podívá. ,,A mlátit mě snad něco vyřeší?"

Zářivě se usměju. ,,Minimálně to, kam půjdeme na jídlo. D§C."

Dlouhán vzdychne a mávne rukama na znamení, že se vzdává, což mi stačí k tomu, abych ho přestala ohrožovat deštníkem. ,,Mají tam dobrý kafe," dodám.

,,Který nepiju."

,,Ale čaj bude určitě taky fajn."

Další teatrální povzdech. ,,Sbohem, hranolky."

Protočím očima a ohlédnu se, jestli za námi náhodou nespatřím někoho dalšího. Vzadu ale vidím jenom roh Theova polorozpadlého, vrzajícího domu, naše stopy v blátě a stromy pohupující se v jarním větříku. Theo vypozoruje, kam koukám, a řekne: ,,Neboj. Dylan nejspíš vyrazil... někam, kam obvykle vyráží. Nebude nás otravovat."

Zavrtím hlavou, přestože se mi po těchto slovech docela uleví. ,,Nejde o něj," vysvětlím a pohodím deštníkem v ruce. ,,Jen čekám, až se ukáže Vivien."

,,Aha." Theo pokývá hlavou, jako by to zvažoval. ,,Myslím, že se objeví až zítra."

Tušila jsem to, přesto nemůžu potlačit úzkostné bodnutí, které při tom pocítím. Kam to můj Odraz mizí, když se něco takového stane? Kdo nebo co ji to vyhání? Z jakého důvodu?