Ona a já

30.

Vivien se během pouhým čtyřiadvaceti hodin vrátí do svého obvyklého rozpoložení, a sice do toho, které mě k smrti vytáčí - na sobě má růžové legíny, zelené tričko a fosforově žluté lodičky, když vedle mě poskakuje na lesní cestě vedoucí k Theovu domu. Je to tak šílená kombinace, že na ni nedokážu přestat zírat. Zrzavé vlasy si stáhla do dvou culíků, které jí  lítají kolem hlavy, když se otáčí kolem dokola a pozpěvuje si, a já uvažuju, jestli na ni to její poslední zmizení nemělo negativní dopad a mentálně ji nedegradovalo na myšlení pětiletého dítěte.

,,Jsi si jistá, že chceš jít se mnou?" zeptám se jí, když se před námi Theova barabizna konečně objeví - pořád tak příšerná, jako když jsem ji viděla poprvé. Vedle jeho auta stojí motorka, na které G včera přijela. Okna v domě jsou otevřena dokořán a ve vzduchu něco hezky voní.

,,Jasně, že jo." Neříká nic o tom, že by se třeba mohla zase vypařit, a jelikož mě pohled na její poskakování v těch trhlých hadrech rozčiluje, pokrčím rameny a odvrátím se od ní. Pečlivě sleduju, jestli náhodou nezanechává stopy v hlíně, ale neděje se tak - zase je jako vzduch, jako pouhý přízrak, který vidí jenom moje šílená mysl.

Zaslechneme hlasitou muziku, kterou někdo v domě pustil - interprety nerozeznám, jedná se o metalovou hudbu, a tak když se postavím ke dveřím a zaklepu, všechen ten zvuk pohltí křik nějakého maníka do mikrofonu. 

Bouchám na dveře dobré dvě minuty, během kterých Vivien směšně začne tancovat na hudbu, která je v přímém kontrastu s její vizáží. Nakonec se dveře přece jen otevírají - a stojí v nich kluk, kterého jsem nikdy neviděla.

,,Steven," odhadne jako první Vivien, která přestane potancovávat a prohlídne si Odraz Theovy kamarádky od hlavy až k patě. Udělám totéž.

Chlapec, který před námi stojí, je přibližně v našem věku - je trochu při těle, ale taky dost vysoký, a vlasy má ostříhané úplně na krátko, skoro jako by měl hlavu oholenou dohola a vlasy mu teď teprve dorůstaly. Má taky dost husté obočí, které na nás nyní povytahuje, a trvá mu jen asi dvě vteřiny, než si uvědomí, kdo jsme.

,,Deedee," řekne a hlas má hlubší, než jsem předpokládala, ,,a Vivien."

Jako by ho snad mohl vidět někdo jiný.

Nevím, co mám říct, a nelíbí se mi poloviční úsměv, co se Stevenovi objeví na tváři. Natočím se ve dveřích tak, že to působí, jako bych byla napůl na odchodu. ,,Ehm, promiň," dostanu ze sebe, ,,nejdeme nevhod? Můžeme přijít později."

,,Pak by to lehce agresivní bušení na dveře bylo k ničemu, ne?" on na to a už se opravdu usmívá.

Vivien, která bůh ví odkud a bůh ví kdy vytáhla žvýkačku, udělá obrovskou růžovou bublinu, načež ji nechá prasknout a řekne: ,,Štěstí, že se po tom jejím mlácení nerozpadla celá tahle parodie na dům."

,,Ten už stojí jen silou vůle." Steven udělá krok dozadu a tak si všimnu, že na sobě má legračně vyhlížející zástěru s květinovým vzorem. Natáhne ruku a pozve nás tak dovnitř. ,,Prosím," řekne, ,,jste vítány."

Přesto se cítím jako vetřelec, když vklouzávám za jeho záda, obklopena pouze těmito dvěma Odrazy - Steven ovšem sám zavře dveře, tudíž mě donutí se zamyslet nad tím, že je nejspíš už o několik levelů víš než Vivien. 

Mávnu dlaní k jeho ruce, která stále svírá kliku. ,,Takže ty..."

Usměje se na mě, ale zdá se mi, že je najednou ostražitější. Docvakne mi, že bych si v jeho přítomnosti, stejně jako v té Vivienině, měla dávat pozor na pusu, jelikož by se jednoduše mohlo stát, že se vypaří oba - a odehnávat cizí Odrazy je nejspíš to poslední, co bych měla dělat, pokud chci, aby mi Theo a G pomáhali.