Ona a já

3.

 Jestli si ze mě dělají legraci často? Ve skutečnosti ani ne. Lidé mají v oblibě všechno nafukovat do enormních rozměrů a dělat z komára velblouda, jak se tak říká. Byli na mě oškliví? Ano, samozřejmě. Přišla jsem o kamarády? Jasná páka. Měla jsem blízko k psychickému zhroucení? Párkrát.

 Dobře, nezačínám úplně nejlíp. Podstatné ale je, že všechno tohle jsem přežila. S odstupem času je to jednodušší. Tedy alespoň většina z toho.

 Například vyzvedávat si věci z popsané skříňky už není ani hrozné, jako to bylo v páté třídě, když se mi na ní nápisy začaly objevovat poprvé. A všechen ten humbuk o imaginárních kamarádech a schizofrenii už taky odezněl celkem dávno, tudíž není důvod nosit mikinu s kapucí a sluchátka, abych neslyšela a neviděla žádná gesta a narážky. Zaplať pánbůh za to, že v době, kdy jsem ještě trvala na tom, že Vivien vidím, neměl nikdo v mé třídě žádnou sociální síť, možná tak kromě emailu, a nemohla tak vzniknout žádná anti-skupina nebo zesměšňující memes. Takhle zůstala moje hanba jen ve zdech této školy a v okruhu města. Alespoň pokud vím. Moc po internetu radši nebrouzdám.

 Právě do oné páté třídy bych vlastně řekla, že bylo všechno relativně v pořádku. Relativně. Jistě, doma to nebylo perfektní a už tehdy si lidé šeptali o tom, že mluvím s někým neviditelným, jenže jsem pořád byla dítě a dětem se takové věci zkrátka promíjejí. Mysleli si, že jsem prostě sama. Nebo jsem možná prodělala nějaké trauma a takhle se s tím vyrovnávám. Snad jen zoufale prahnu po pozornosti?

 Dokonce jsem zavedla takový trend. Snad do třetí třídy spousta jiných dětí tvrdila, že taky mají svého osobního neviditelného přítele. Což je zpětně směšný, protože já jim to spolkla i s navijákem, myslela jsem si, jak v tom nejsem sama, vyptávala jsem se, jak se jmenují a jak vypadají a jakou zmrzlinu mají nejradši a oni to všechno jen na místě cucali z prstu a měli to za hru. Vivien už tenkrát byla uražená pokaždé, když jsem s nějakým takovým dítětem (byl mezi nimi mimo jiné i Sam anebo třeba taková Chris) promluvila, protože od začátku věděla, že to jen předstírají.

 ,,Jak?" ptala jsem se jí potom a vlastně se jí ptám doteď. ,,Jak jsi to poznala?"

 Ale ona vždycky jen pokrčila rameny a řekla: ,,Na to mám prostě čuch."

   Nikdo pochopitelně nikdy nezapomněl na to, kdo jsem a jaká je už napořád moje nálepka, přesto ale většinu mých spolužáků, kterým Vivien s oblibou přezdívá kokosové hlavy, dala po několika letech šikany na základce celkem pokoj. Možná se v nich hnulo svědomí. Počkat... haha. To určitě. Nejpravděpodobnější bude prostě to, že jim můj nezájem časem začal připadat nudný, a tak je mé pronásledování a opakování pořád dokola těch stejných vtipů a urážek omrzelo. Tak už to s věcmi, které děláte denně, bývá. Omrzí vás.

 Popichování, jaké dnes předvedla Chris, přecházím už tak lehce, jako ráno vstávám z postele. Ze začátku je to dost opruz, ale skousnete to a jdete dál. A dnes jsem Samovi sama v podstatě nahrála. Když se nad tím zamýšlím, není to ani nic překvapujícího. V duchu jen děkuju všem svatým, že u toho nebyla Vivien. Úplně slyším její: ,,Proč si před ním nedáváš větší pozor?!" A nepochybně následující: ,,Prostě jsi měla vstát a vyrazit mu zuby."

 Jsem vlastně ráda, že se ta holka téměř nikdy nikoho a ničeho nedotýká, ať už k tomu má jakýkoliv důvod.

 V poledne máme přestávku na oběd a protože už od šestého ročníku nenavštěvuju školní jídelnu, vydám se jako každý den ven z budovy a zamířím do centra, které je od školy jen několik minut pěšky okolo již párkrát zmíněné parodie na hlavní silnici.