Ona a já

31.

Neslyším o Theovi dalších několik dní. Jen díky telefonickému kontaktu s G, která bůh ví kde vyhrabala moje číslo, aby mi smskou sdělila, že se Theo na pár dní musel vydat něco řešit (což nebylo nijak blíže specifikováno) a že jakmile se vrátí, hned se mi ozvou a promluvíme si, vím, že na moji existenci dočista nezapomněli. Začíná mě pěkně štvát, jak se mnou chce každý pořád jen mluvit, aniž by mi reálně něco řekl, nicméně vzhledem ke svému domácímu vězení a náladě na bodu mrazu, která u nás doma nyní panuje, se rozhodnu, že prostě počkám, až se tentokrát někdo uráčí kontaktovat mně, a tak zbytek týdne sedím doma, pozoruju přicházející léto z okna a cpu se nevhodným množstvím vanilkové zmrzliny.

V neděli v podvečer před tátou párkrát působivě zakašlu a prohlásím, že na mě nejspíš něco leze, čímž si vysloužím možnost ještě dva dny zůstat doma a vyhýbat se pomstě, kterou na mě Chris nepochybně nachystala za to, že jsem jí vrazila svou neviditelnou pěstí (míněno Vivieninou). G se mi neozvala, ale Vivien ji často navštěvovala beze mně, jelikož na rozdíl od mé maličkosti ten její hubený neviditelný zadek nemohl nikdo načapat venku, když by měla mít zaracha - což se o mně říct rozhodně nedá.

Vivien ovšem není schopna zjišťovat nic o MOONu, o Odrazech nebo o čemkoliv jiném, co se tohoto týkalo, jelikož by se okamžitě vypařila na bůh ví jak dlouho - co tedy s G a Stevenem v Theově polorozpadlém domě prováděla jsem si mohla jen domýšlet.

Nebo jsem si spíš radši ani nic nedomýšlela.

A tak když v neděli ulehám do postele, jsem ve svém malém pokoji sama. Zhasínám lampičku a převaluju se, dokud...

Zvoní mi budík.

Zamručím, natáhnu se poslepu k nočnímu stolku, cosi pomačkám, dokud mobil neztichne, potom zabořím hlavu do polštáře a upadám zpět do spánku. 

Když se budík rozezní podruhé, zvednu hlavu a proberu se, díky čemuž mi dojde, že to nemůže být budík, protože je pořád hluboká noc a protože jsem žádný budík ani nenastavila. Nakrčím čelo a šmátrám po telefonu, dokud ho nesevřu a neposadím se na posteli s pohledem upřeným na displej. Záře z něj mě na chvíli oslepí, takže mhouřím oči, abych si přečetla jméno volajícího. Zmateně přijmu hovor.

,,Theo?"

Slyším jen hučení a podivné funění, na okamžik zapochybuju, jestli nejsem ještě pořád ve snu, oddálím si mobil od ucha a zamžourám na obrazovku. Je 2:22 v noci. Opravdu mi volá Theo.

,,Haló?" syknu v domnění, že se možná jedná o omyl, a na to se ozve, možná až příliš vesele a nesrozumitelně:

,,Deeeeeedeeeee!"

,,Theo? Co se děje?" Hrudník mi sevře panika, odhodím přikrývku a vyskočím na nohy. ,,Jsi v pořádku?" Začnu automaticky po tmě šmátrat po svetru, ačkoliv ani nevím proč, a mám na okamžik hrozný pocit, že se stalo něco strašného. Jenže pak Theo znovu zafuní a polkne smích, než mi huhlavě odpoví.

,,Ne-e," dostane ze sebe a ozve se tlumená rána, jako by do něčeho narazil, ,,auvajs. Totiž jo-o. Ale ne-e. Já jsem jenom musel říct, že mi to je líto."

Panika ze mě vyprchá jako úderem blesku. Přestanu se soukat do svetru a svěsím ruku. ,,Ty jsi opilej?"

Odmlčení. Další tlumené rány a šustění. Ozve se: ,,Já jsem dole."

Panika se vrátí stejně rychle, jako mě opustila, tentokrát je však úplně jiného rázu. Zaposlouchám se do ticha, které vládne v bytě i v okolí, a zašeptám do telefonu. ,,Jak to myslíš, dole?"