Ona a já

24.

,,Vážně se ti hrozně moc omlouvám."

Sleduju, jak Theo Riley uklízí mé zvratky ze zašlých dlaždic ve své polorozpadlé kuchyni, dovnitř proudí čerstvý vzduch z otevřeného okna a v ústech cítím nechutnou pachuť, která mi zvedá žaludek pořád dokola. Theo nehnul při pohledu na nazelenalý vodopád hrnoucí se ze mě v hektolitrech ani brvou. Prostě mi jen pohotově přispěchal přidržet vlasy, dokud jsem se nepřestala dávit, a poté odběhl pro mop a dost pochybně vyhlížející hadru, napustil si vodu do kýble a začal po mně uklízet. ,,Udělala bych to," namítám slabě, přestože vím, že při sebemenším prudkém pohybu bych nejspíš zřídila ještě i jeho kuchyňskou linku. Nějak ale nemám energii se cítit trapně.

,,To je v pohodě." Jsem si jistá, že to Theo myslí vážně. Nedává na sobě znát ani špetku znechucení, když se zas a znovu sklání ke kýblu a vymývá podlahu zase do původní podoby. ,,Běž do koupelny. Jsou to první dveře nalevo od vchodu. V poličce je kartáček navíc, je ještě zabalený. Půjč si ho."

Kéž by byla schopná vyjádřit, jak jsem za tuhle nabídku vděčná. Místo toho ale jen s kývnutím vstanu ze židle a váhavými kroky zamířím do koupelny, jak mi Theo popsal. Musela jsem nejspíš sníst něco špatného. Nebo to byly prostě jen nervy? Obvykle nezvracím, jen se vztekám. Proč na mě Dylan měl zrovna takový dopad? Hnus. Ještě, že to neviděl.

Když jsem hotová a vrátím se do kuchyně, Theo už má úklid taky za sebou. V místnosti to je cítit po levném osvěžovači vzduchu s vůní citrónu, který kupuje i můj táta. Není to zrovna moje oblíbená vůně, ale pořád lepší než zvratky.

Theo mi podává další čaj, který stihl připravit, zatímco jsem si drhla dutinu ústní, až mi začala téct krev z dásní. S díky ho přijmu.

,,Cítíš se líp?" Theo si mě změří pohledem a já odpovím jen dalším kladným pohybem hlavy. ,,Dobře," on na to. ,,Omlouvám se ti za něj. Měl jsem tě varovat."

,,Poblila jsem ti kuchyň," připomenu mu se zvednutým obočím. ,,Asi jsme si kvit."

Theovy zacukají koutky úst. Sveze se na židli a prohrábne si vlasy, načež svěsí ramena a vydechne. Pozoruju ho, zůstávám stát a srkám čaj, abych zklidnila rozbouřený žaludek. V mysli se mi znovu objevují myšlenky na Vivien.

,,Theo." To oslovení vyzní vážněji, než jsem předpokládala. Dlouhán se ke mně otočí a v modrém i hnědém oku se mu odrazí slunce, které za oknem vylezlo zpoza mraků. Přestalo pršet. ,,Chápu, že se ještě moc neznáme a že nejsem zrovna přístupná konverzaci. Nejsem... přátelská." Váhám, jak zformulovat další větu a lituju, že nemám po boku zrzavou holku, co má vždycky na všechno odpověď. ,,Ale ocenila bych, kdybys mi přestal určité věci tajit."

Theo si promne ústa a bradu dlaní, potom dlouze nasaje vzduch do plic. Odvrátí se ode mě ke stolu, kde si začne pohrávat s cukřenkou. ,,Já vím. Máš pravdu," souhlasí po několika vteřinách ticha. ,,Přestanu si hrát na Supermana."

Ušklíbnu se a přejdu k oknu, abych ho zavřela, protože dovnitř začíná profukovat až moc studeného vzduchu. ,,To nemáš žádný ponožky?" ptám se přitom a Theo nechápavě sklopí oči ke svým nohám.

,,Ale jo," odpoví pak a pokrčí rameny. Dál to nijak rozvádí.

Čaj v mých rukou příjemně hřeje, přesto je mi docela chladno. Připadám mi, jako bych měla kocovinu. ,,Vivien dnes vrazila facku Chris Whiteové."

Theo se na židli překvapeně narovná a vykulí na mě oči. Cukřenka mu vypadne z ruky a trocha cukru se mu rozsype po stole. ,,Cože?"

Posadím se Theovi naproti a nepřestávám pevně svírat hrnek v dlaních. ,,Vrazila jí uprostřed hodiny a potom samozřejmě zmizela. Vyšilovala jsem. Proto jsem přišla, jenže teď, když vím, že se Odrazy po nějakém čase značnou zhmotňovat..."