Ona a já

4.

Ucuknu, když se jeho koleno dotkne mého, a on zvedne ruku v omluvném gestu a vycení na mě rovné zuby v úsměvu, který by mi možná i připadal přitažlivý, kdybych v něm neviděla piraňu připravenou zaútočit. Polly před něj postaví cappuccino a já užasle koukám, jak ho zvedá a upíjí z něj - potom na mě povytáhne obočí a já zamrkám a odvrátím zrak.

 Vivien vedle mě na něj nepokrytě zírá. ,,No do háje," splyne jí ze rtů. Zavrtím hlavou, potí se mi dlaně. Zrychlí se mi dech.

 ,,On právě... promluvil na mě právě?"

 Znovu zavrtím hlavou a Vivien užasle natáhne ruku před klukovy brýle a zamává nahoru a dolů. Nejdřív nijak nereaguje, ale potom se na ni otočí sundá si brýle z nosu.

 Každé jeho oko má jinou barvu. Jedno je světle modré a to druhé tmavě hnědé a když se na mě podívá, v obou mu šibalsky blýskne. ,,Jste zdejší, holky? Někoho hledám a asi by se mi hodila pomoc."

 Přemýšlím, jestli na něj mám vyjet hned - Polly se od pultu zmateně otočí a podívá se nejdřív na mě, pak na něj, vyvedená z míry množným číslem, které použil. Jakpak by ne. Musela usoudit, že mluví na nás obě, protože Vivien pro ni byla neviditelná.

 A nepochybně musela být neviditelná i pro něj.

 Rychle uvažuju, jak se mám v téhle situaci zachovat. Mohla bych odejít do Flarry's, jenže tam na mě bude čekat polovina školy a nepochybně i pozdvižení, které vyvolám, když se tam tak najednou objevím. Mohla bych se s tímhle klukem začít hádat - mohla bych si to s ním vyříkat teď a tady, dát mu jasně najevo, že jsem tu jeho hru prokoukla dřív, než vůbec mohla začít. Ale nakonec jen mávnu na Polly a řeknu jí, ať mi mou obvyklou objednávku přinese ke stolu v rohu místnosti. Pak se zvednu a zamířím tam, za sebou nechám Vivien i toho neznámého kluka, aniž bych řekla cokoliv dalšího.

 Posadím se na červenou koženou sedačku do boxu a zajedu až úplně ke zdi. Rukou si podepřu hlavu a pohled upřu na černobílý plakát Merylin Monroe. Předstírám, že neslyším Vivienin překvapený hlas, který naplňuje celou místnost.

 Vzápětí se posadí naproti mně, velké oči zeširoka rozevřené. Zapluje na sedačku úplně lehce, aniž by přitom do něčeho strčila, a potom se opře lokty o stůl a nakloní se ke mně, pořád ještě s tím přiblble šokovaným výrazem. A co je na tom šokující pro mě je fakt, že když promluví, její hlas je naprosto vážný.

 ,,Dee," osloví mě a pohlédne k baru, kde pořád ještě sedí ten kluk. Držím se, abych se taky nepodívala, a nakrčím na ni čelo. ,,On se mnou právě mluvil," zašeptá.

 Rozhlédnu se, pořád se ale nedívám na toho dlouhána - kontroluju, jestli v okolních boxech někdo sedí. Když zjistím, že ne, znovu na Vivien nakrčím čelo. ,,Proč šeptáš?" syknu na ni.

 ,,Protože to může slyšet," odsekne mi a očima střelí k baru. ,,Protože mě slyší a vidí stejně jako ty."

 Kdybych ji byla neznala, dokonce bych i řekla, že ji to poněkud vyděsilo. Moje srdce splašeně bouchne - vyvedeně z míry, taky trochu s nadějí... ale potom se vzpamatuju.

 ,,Ne," odseknu trochu víc nahlas a tak ztiším hlas, aby mě náhodou neslyšela Polly. ,,Ne, Vivien, ty víš, proč to dělá. Někdo mu to musel říct." A já mám hned několik horkých adeptů.

 Vivien pootevře rudé rty a pak se podívá na kluka na baru. ,,Vedl se mnou rozhovor," trvá si na svém. ,,Odpovídal na to, co jsem řekla."

 Po zádech mi přejede mráz. Zvednu se. ,,Fajn, jdeme odtud."