Ona a já

18.

Kvůli různým zdržením (míněno stání v koloně, čurpauza, zastavení na kafe, aby Theo neusnul za volantem, a další čurpauza spojená s desetiminutovým telefonátem s tátou, při kterém jsem ho musela dokola a dokola přesvědčovat, že jsem živá a zdravá a na cestě domů) dorazíme zpátky do Fullertonu téměř až ve dvě hodiny ráno. Theo zastaví před našim bytem a probere mě, protože už skoro hodinu spím opřená o okénko a slintám si na ruku. Zmateně na něj zamžourám a on se slabě usměje, když se začervenám a utřu si mokrou pusu. Očima poté automaticky zaletím k zadnímu sedadlu, Vivien na něm ale nespatřím. 

,,Jsme tu," řekne Theo potichu, jako by nechtěl zbytečně mluvit nahlas a vyvést tím mé rozespalé, rozcuchané já z míry. Protáhnu se a zívnu, načež přikývnu. Nějak nevím, co mu říct - všechno v mé hlavě začne bít na poplach, když se mi do mozku nahrnou události dnešního výletu a všechny ty nové informace.

,,Co bude dál?" ptám se a Theovi samotnému dojde, že tím nemyslím to, co se bude dít s námi dvěma teď v autě nebo poté, co z auta vystoupím - svou otázkou mířím k tomu, co budeme dělat s faktem, že se celý můj už tak bláznivý život obrátil vzhůru nohama. Vypne motor a podívá se na mě.

,,Odpočineš si," odpoví mi přesto nejprve v krátkodobějším měřítku, ,,a potom se sejdeme a začneme všechno dávat dohromady, jedno po druhém."

Uleví se mi, když to řekne. Uvědomím si, jak moc jsem vděčná za to, že Theo hodlá všechno tohle podstoupit se mnou, ačkoliv mě vůbec nezná. Mohl mi prozradit, co jsem zač, co je zač Vivien, a pak adios - už se se mnou jedinkrát nebavit. Jenže to neudělal a jediné, čemu nerozumím, je...

,,Proč?" vypadne ze mě a Theo na mě překvapeně zvedne obočí. Sundám ztuhlé nohy z palubní desky a syknu, když mi jimi projede mravenčení. ,,Proč mi pomáháš? Vůbec se neznáme. Nemusíš pro mě nic dělat."

Theo se na mě několik vteřin dívá, načež přesune pohled před sebe a opře se o opěradlo sedadla, jako by přemýšlel, co mi na to má říct. Nakonec ke mně zaletí očima a pokrčím rameny.

,,Nemůžu tě v tom nechat samotnou," řekne a široký úsměv, který mi věnuje, mě ani trochu nepřesvědčí o tom, že by mu tohle všechno nepřipadalo důležité. Jeho různobarevné oči zůstávají vážné, přestože se kření od ucha k uchu. ,,Na některé věci by nikdo neměl být sám."

A já, ačkoliv tohohle kluka téměř neznám a ačkoliv je to pro mě těžké, protože jsem nerada někomu něco dlužná, ze sebe dostanu: ,,Děkuju ti."

Jeho úsměv trochu povadne, ale bojuje se seriózností jak jen může, tak se zase uculí a potřese hlavou. ,,Není zač, Brooksová."

Začnu si sbírat svoje věci. Když se natahuju dozadu pro batoh, nedá mi to a zeptám se: ,,Uvidíme se zítra ve škole?"

,,Uvidíme," odpoví mi on. ,,Ale budu nejspíš plně zaměstnán paní Grantovou." Tentokrát mu koutky úst zacukají opravdovým pobavením. ,,Neustále se hihňá."

,,Hihňá se na tebe," uvedu věci na pravou míru a znechuceně nakrčím nos. Ať se snažím, jak se snažím, nedovedu si představit paní Grantovou, jak se usmívá na mě - to ji spíš vidím, jak nade mnou kroutí hlavou a vypadá u toho, že mě chce uškrtit a že se mě zároveň trochu bojí. ,,Chce do tebe zatnout ty svoje dlouhý rudý nehty a zatáhnout tě do sborovny."

Theo vypadá, že mu ta představa přijde směšná. Nastartuje, když otevřu dveře ven z auta. ,,Budu si na to dávat pozor," přislíbí mi a já protočím očima a vystoupím. Batoh si vyhodím na záda a skloním se, abych se s Theem rozloučila.