Ona a já

13.

Když ráno vstávám do školy, cítím lehkou nevolnost. Myšlenky už se mi v hlavě neperou jedna přes druhou. Odmítám si připustit, co všechno jsem se za posledních dvacet čtyři hodin dozvěděla. Mechanicky se oblékám a s malátností odpovídám na Vivieniny šílené dotazy. Neustále na mě chrlí něco o mé matce a MOONu, vyptává se na Theovu přítelkyni a veškeré otázky směřovány k ní a k tomu, kam zase včera zmizela, zcela ignoruje.

,,Nikdy jsi se nevyptávala," podotkne, když se jí znovu otážu, a já si uvědomím, že je to pravda. Pokaždé, když Vivien nebyla se mnou, doufala jsem, že to prostě jen znamená, že moje přeludy skončily. Ale od chvíle, kdy jsem poznala Thea... už nemůžu předstírat, že se to děje jen v mé hlavě. Tohle je skutečnost. Vivien je skutečná - skutečnější, než jsem byla ochotná si za dvanáct let přiznat. Otázkou tedy je... co v tom případě mám dělat?

Jít do školy, proletí mi hlavou. To je všechno, co mi zbývá.

A tak popadnu batoh a zamířím na autobusovou zastávku.

Theo na mě čeká.

Všechny moje pokusy zůstat nenápadná a odmaturovat, aniž bych znovu vyvolala nějaké větší pozdvižení, jako by se v momentě, kdy vystoupím ze školního autobusu, rozplynuly. Tiše zakleju a zastavím na místě, kvůli čemuž do mě vrazí ostatní studenti, kteří vystoupili za mnou. Vivien se mezi nimi protáhne a stoupne si kus bokem, takže ji všichni minou, ze mě ale jako by se stal sloup a odmítám se postavit na kraj. Někdo do mě strčí ramenem - Greg, Devonův bezmozkovitý kamarád, kterého následuje Fredie a taky Devon sám.

,,Na co civíš, Deedee?" zeptá se mě Greg a vycení na mě křivé zuby. Je to velký kluk, hodně svalnatý a s oholenou hlavou. Nemůžu si pomoct, připomíná mi Shreka. Fredie za ním je o poznání atraktivnější, shlíží na mě ale z patra a navíc je tak hloupý, že kdybyste ho požádali, ať vám ukáže na mapě, kde žije, dost možná by ani nenašel pevninu a tipl by to na Indický oceán.

,,Na někoho, koho nevidíme?" šťouchne do mě teď a prohrábne si husté, špinavě blonďaté vlasy. Devon se na něj zamračí a vrazí do něj, až zavrávorá a málem spadne z chodníku do silnice.

,,Drž klapačku, Fredie," zavrtí na něj hlavou a já poplašeně koukám jedním koutkem na něj a druhým na Thea, který se k nám vydá přes dav žáků proudící z autobusu. Devon se mě navíc dá se říct zastal, což mě nemálo překvapí, když ale znovu otevře pusu, vesmír je zase v rovnováze. ,,Přirostlas tady nebo co? Hodláš dostat nějakej svůj šílenej záchvat?"

Ráda bych mu odsekla, ale to už k nám dorazí Theo a já strnu hrůzou, když se postaví vedle mě. ,,Ahoj, Brooksová," pozdraví mě a zeširoka se usměje. Dnes je zataženo, dost možná bude pršet, přesto na sobě má sluneční brýle. ,,Jak se máš?" Obrátí hlavu ke klukům, takže nevidí, jak bezmocně otevřu pusu k odpovědi. Sjede mého bratra pohledem a pořád se usmívá. ,,Ty musíš být Devon, že?" zeptá se ho a natáhne k němu ruku. Devon na něj zírá, jako by netušil, co to má znamenat. ,,Já jsem Theo Riley," představí se Theo a dál drží ruku nataženou, přestože by se jí Devon správně měl už dávno chopit.

Můj bratr i jeho tupí kamarádi se podívají na Thea a posléze na mě. Přešlápnu a střetnu se s Devonovým pohledem - oči i vlasy máme stejně zbarvené a spousta lidí tvrdí, že jsme si moc podobní, jak charakterem, tak vzhledem, což Devon pochopitelně neslyší rád. Zamračí se na mě a zcela ignoruje Theovu nataženou ruku, takže ji dlouhán nakonec sám sklopí.

Vidím, že se Devon nadechuje k otázce, a protože netoužím po tom mu vysvětlovat, kdo Theo je a proč se se mnou vůbec baví, přiměju se probrat se a předběhnout ho.

,,Co tu děláš?" zeptám se Thea a všechny oči se upřou na mě.

Theo se usměje. ,,Jdu do práce, co jinýho. A hlavně s tebou ještě musím na něco zeptat. Co děláš dneska odpoledne?"

Oh, panebože. Slyším, jak se Vivien, která všechno pozoruje zpovzdálí, rozesměje. Bezvadný. Takže teď si můj bratr bude myslet bůh ví čeho tady není svědkem... nebo nebude, protože v momentě, kdy Theo svou otázku dopoví, strčí do něj ramenem a zamíří pryč. Fredie i Greg ho následují.

S Theem za nimi koukáme. Hoch nakonec pokrčí rameny. ,,Není moc přátelskej, co?"

,,Co tu chceš?" zopakuju a jeho dotaz ignoruju. Theův úsměv nezmizí.

,,Jak už jsem řekl. Co děláš odpoledne?"

Prohlížím si ho, dokud jeho křenění nepoleví. ,,Proč?"

,,Myslel jsem, že byste rády věděly něco víc," odpoví a střelí pohledem k Vivien, která udělá krok blíž k nám, ve tváři zvědavý výraz. ,,O MOONu a Odrazech."

Jeho náhlý obrat mě překvapí. ,,Ještě včera jsi nevypadal zrovna dvakrát ochotně. Tvoje přítelkyně tě přesvědčila?"

Theův široký úsměv je zpátky jako mávnutím kouzelného proutku. ,,Tak trochu. Máš čas nebo ne?"

Zaváhám jen na chvíli. ,,Mám," přiznám s povzdechem.

Theo spokojeně přikývne. Zapípá mu telefon - otevře tašku na notebook, kterou má přes rameno, a vytáhne ho z ní, aniž by ze mě spustil zrak.

,,Vyzvednu tě dneska v pět u tebe doma," oznámí mi. ,,Domluv si posunutou večerku."

Zamrkám na něj. ,,Cože? To přece jen tak nejde!" zhrozím se a Vivien se pobaveně zaculí. Dívám se na Thea, který sklopí oči k telefonu a přijde mi, že mi věnuje méně než polovinu pozornosti. ,,Kam pojedeme?"

Vyťuká esemesku a pak se na mě zakření. ,,Za G," odpoví mi. ,,Tu si ze včerejška pamatuješ, ne?"

,,Kdo se zatraceně jmenuje G?" podotkne Vivien, zatímco já prudce vrtím hlavou.

,,Nepojedu s tebou nikam a už vůbec ne za tou děsivou emo metalistkou!"

Theo se ušklíbne a vypadá, že jsem ho upřímně pobavila. ,,G není emo. A vlastně ani nemá ráda metal." Zamyslí se. ,,Ale děsivá je."

,,Vypadá, že ve volným čase obětuje štěňátka," uvedu to na pravou míru a Vivien si pro sebe zamumlá: ,,Proč se sakra jmenuje jako písmeno?"

,,Věř mi, Brooksová," požádá mě Theo s minimem vážnosti v hlase. ,,Sídlo MOONu je dost daleko. Navíc... no, to je složitý, ale byl bych radši, kdybychom se tam vůbec nemuseli přibližovat."

,,Říkal jsi, že mi MOON může dát odpovědi!" vyjeknu a on kývne.

,,Říkám, že je to složitý. G bude stačit."

Prohlížím si ho a vře to ve mně. Vůbec se mi nelíbí, že nemám sebemenší tušení, co se děje. Proč mě Theo nechce vzít do MOONu? A co s tím má co dělat ta metalistka? Jak se mám rozhodnout, když mám všechny odpovědi na dosah... a přitom jsou tak vzdálené? Stojí to za ten risk?

Jak tam tak stojím a mračím se na Thea Rileyho, vím, že mi nezbývá než to zjistit.