Ona a já

21.

Nikdy jsem moc nevěřila na lásku. Lépe řečeno jsem ji nikdy nebrala jako podstatnou část života, bez níž by má existence neměla smysl. Domnívám se, že jsem to tak brala ještě předtím, než jsem vůbec začala chápat, že mě nikdo tak jako tak milovat nebude, protože jsem holka se schizofrenní poruchou, psychopatka, podivínka a tak dál a tak dál. Láska v mém životě nikdy nefungovala jako v romantických filmech. Láska rodiče k dítěti v případě mé matky radikálně selhala. Láska mezi bratrem a sestrou mezi mnou a Devonem snad nikdy neexistovala tak, jak by existovat měla. A romantická láska? Sam rozdupal veškerá očekávání, která jsem v tomto ohledu snad ještě mohla mít.

Nikdy jsem neměla ani přátele. Jediná láska, kterou jsem mohla cítit, byla láska k tátovi, pokřivená faktem, že ačkoliv mě miluje, zničila jsem mu život. Ne že bych snad nemilovala Devona. Navzdory všemu je mým bratrem. Ale ty pocity jsou spíš automatické, nějak zakořeněné ve mně, jako bych se pořád upínala k tomu, že i on mě miluje jako sestru navzdory tomu, že se ode mě distancoval ve všech možných ohledech. A pak láska k Vivien. Láska protkaná nenávistí, protože Vivien je jediná, která mi zůstala, jediná, která o mně ví opravdu vše, a jediná, která mě neopustí, ať se děje cokoliv. A která taky způsobila, že je můj život kopa hnoje, a já v hloubi duše vím, že ji za to nikdy nebudu schopna přestat nenávidět.

Nikdy jsem na lásku příliš nevěřila. Jsou to jen chemikálie, hormony, shody náhod a vyjádřená oddanost, kterou může kdykoliv kdokoliv odvolat, když se na to bude cítit. Láska je klam.

A proto mě nijak zvlášť netrápí narážky Sama a Chris, kteří se týden baví tím, že naráží na to, jak mi Theo zlomil srdce, jak mě údajně ignoruje a dělá, že neexistuju, a jak mě to jistě muselo srazit na kolena. Vůbec je nenapadlo, že to já se vyhýbám jemu.

Samovi se nejspíš ulevilo, že se teď můj hněv a rádoby zlomené srdce neobrací k němu, ale k někomu jinému. Zřejmě je mu lépe, když po vší té době jsem se našel někdo další, kdo mi dle jeho mínění taky ublížil. Třeba teď věří, že to jeho činy zastínilo, a že může jít dál.

Nebo mě může s lehčím svědomím šikanovat. Či se o šikanu snažit.

Je mi jedno, co říkají. Už tolik let mi to je jedno. V jejich hlavách beztak není dost mozkové kůry na to, aby stálo za to se nad nimi pozastavovat. Ani narážky na Thea mi neubližují. Theo mi je upřímně fuk. Oklepala jsem se z toho, co na mě zkusil, přesvědčila jsem sama sebe, že jsem nebyla úplně debilní, když jsem mu začala věřit, a každý den jsem si byla jistější, že mi bez něj bude lépe. Neviděla jsem ho koneckonců už tři týdny a nijak mě to netrápí. Přestávky trávím na záchodech, kdyby se rozhodl mě hledat. Vždy spěchám přímo do třídy a ze školy pak domů, aniž bych mu dala možnost na mě zavolat nebo počkat. Je to trochu shon, ale všechno se vrací do normálu. Vivien se mnou drží krok a ani slovem se o Theovi nezmíní.

Myslím tudíž naprosto vážně, že Thea nepotřebuju a je mi bez něj fajn. Ani ho neznám. Je jen dobře, že jsem zjistila, jaký je, a dala od něj ruce pryč.

Nepotřebuju ho.

Nepotřebuju.

Potřebuju Thea Rileyho.

Krucinál, hergot, ksakru.

Domovní dveře za mnou prásknou, začnu se soukat z promoklé bundy a současně ze sebe sundávám botasky od bahna. Z konečků vlasů mi kape voda a dopadá na podlahu na chodbě, kde jsem za těch několik vteřin už zanechala pěknou spoušť.

Kruci, kruci, kruci.

Zakopnu o batoh, který jsem si před okamžik nastražila přímo pod nohy, a s vlnou nadávek vrazím do futer dveří do obývacího pokoje. Naštěstí jsem doma sama. Což je dobře, protože netuším, jak bych tátovi nebo nedej bože Devonovi byla schopna vysvětlit svoje aktuální rozpoložení.