Ona a já

9.

,,Za tři minuty nám jede autobus," dodám jedním dechem a otočím se k zastávce, protože šokovaný pohled na Vivienině tváři mě rozčiluje. Stejně jako já si i ona je vědoma toho, že už jsou to celé měsíce od toho, kdy jsem k nám domů někoho vzala. Poslední osoba, která se mnou prošla našimi domovními dveřmi, byl Sam. A jak rychle těmi dveřmi potom taky letěl ven.

 ,,Fajn," souhlasí Theo a on se na rozdíl od Vivien s úsměvem zhoupne na patách a vydá se za mnou na zastávku. Jemu na faktu, že jede ke mně domů, zdá se nepřipadá nic zvláštního, přestože se známe sotva jeden den. Posune si na nose sluneční brýle.

 ,,Prosím tě," řeknu k němu podrážděně, když nás dožene i Vivien, ,,hlavně nemluv s ní ani o ní před ostatníma, jo? Dalo mi dost práce... však víš."

 Povytáhne obočí, ale pak přikývne. ,,Já vím, Deedee. Jak jsem řekl - kdyby mi hned došlo, co je Vivi zač, nikdy bych ji neoslovil tak okatě. Ale na mou obranu... ty boty byly fakt super."

 Vivien se zaculí. ,,Opět ti děkuji. Konečně někdo, kdo náležitě ocení můj smysl pro módu." Znamenitě na mě pohlédne a má jediné štěstí, že jsme v té době už na doslech, takže jí nemůžu odseknout, že nejvíc ocením, když je potichu.

 Čtyřsedadlo, kde obvykle sedáme s Vivien, je jako obvykle prázdné. Ve Fullertonu se věci prostě nemění - vaše místo v autobuse je vaše místo v autobuse. Prázdné místo patří Vivien. To místo, na které se právě usadí Theo, je zase paní Harwingové, která nastoupí o dvě zastávky později. Několik lidí mu věnuje překvapený pohled, zatímco já se k němu nakloním s protočením očima.

 ,,To místo je obsazený," sdělím mu tiše a za slunečními brýlemi rozeznám, jak na mě zamrká. Modré oko doslova svítí, zatímco to hnědé s brýlemi téměř splývá. 

 ,,Ale nikdo tady nesedí," řekne mi opatrně, jako bych snad byla malomocná.

 ,,Ale bude," odseknu mu. ,,Za pár zastávek."

 Theo se podívá na Vivien, která jen pokrčí rameny. ,,Je tu spousta volnýho místa," podotkne dlouhán a natáhne nohy naproti k Viv.

 ,,Ty musíš prostě dělat všechno proto, abys mě naštval, co?" zavržu zuby a on se na mě zeširoka usměje. 

 ,,Uklidni se, Brooksová. Naděláš si vrásky."

 Víc se k tomu už nevyjádří a já s výdechem obrátím zrak na druhou stranu a opřu si hlavu o okýnko. Snažím se nevnímat pohledy všech, kteří kolem nás prochází dál do autobusu, a které Theo Riley - jak jinak - poněkud vyvede z míry, zvlášť když na ně vesele zamává a několika z nich dokonce popřeje hezký den.

 Za dvě zastávky, kdy Theo díky bohu mlčí a kouká do telefonu, bohužel zjistím, že paní Harwingová dnes nejspíš jede až dalším autobusem. Frustrovaně plesknu hlavou zase o sklo a Vivien na mě povytáhne obočí. Jediným pohledem jí dám najevo, co si o Theově chování myslím, a ona se na mě pobaveně zašklebí.

 Vystoupíme na zastávce, která je od našeho bytu vzdálená asi minutu cesty. Vivien je podezřele potichu a když si ji přeměřím pohledem, zjistím, že si Thea okatě prohlíží. Nejspíš se jí líbí. Ani jí to nemůžu mít za zlé - opravdu je hezký, ovšem pokazí to pokaždé, když otevře pusu.

 ,,Budou tvý rodiče doma?" zeptá se mě Theo a zařadí se vedle mě, když přecházíme silnici. Zavrtím hlavou, když míjíme naši sousedku, která za námi upírá překvapený pohled a ani se nesnaží působit nenápadně. Začnu z tašky vytahovat klíče a zápasím se sakem, které mi zavazí. Theo se pro něj natáhne a stáhne ho z mé ruce. Střelím po něm očima.

 ,,Táta je v práci," odpovím na jeho otázku a on kývne. Zastavíme u dveří do paneláku. 

 ,,Máma bude doma?" chce Theo vědět a já prsknu smíchy, trochu přehnaně nahlas na to, aby to působilo, jako by mě skutečně pobavil.

 ,,Nemám mámu," řeknu neurčitě a on otevře pusu a podívá se na Vivien, která zavrtí hlavou na znamení, že se nemá ptát. Protočím očima, odemknu vchod a vydám se po schodech nahoru. 

 Když Theo vejde do našeho bytu a já za ním zavřu dveře, z nějakého důvodu na mě padne příšerná nervozita. Ne snad proto, že tu mám kluka, dokonce ani ne kvůli tomu, že ho sotva znám. Rozhlédne se po malé chodbě a já se kolem něj protáhnu do kuchyně, přičemž myslím jen na to, že co nevidět možná opravdu získám odpovědi na otázky, které mě trápí už dvanáct let.

 ,,Dáš si něco?" zavolám na něj ve snaze působit vychovaně, když se s Vivien vydají do obýváku a zamíří ke stěně, na které visí několik rodinných fotografií.

 ,,Čaj, prosím," odpoví mi a já zapnu vodu, zatímco sobě chystám pořádně silnou kávu. Jestli mě nesloží to, co mi Theo řekne, pak to kafe určitě jo.

 ,,To je tvůj bratr?" zavolá na mě Theo a já nakouknu do obývacího pokoje, kde ukazuje na portrét Devona, na němž má sedm let a žádné zuby. Kolikrát se rozčiloval, ať ho sundáme - a kolikrát jsme se mu s tátou vysmáli? Ten portrét byl jednou z mála věcí, co mě přiměla se při vzpomínce na bratra upřímně usmát. 

 ,,Jo, to je Devon krátce předtím, než ho posedl ďábel," odpovím a Theo ke mně poplašeně otočí hlavu. Vivien prskne smíchy a já se zavrtěním hlavou zaleju svou kávu a Theův čaj a vydám se za nimi do obýváku.

 ,,A kde máš bráchu teď?" zeptá se mě, když před něj postavím hrnek. ,,Děkuju," dodá.

 Posadím se naproti do křesla. ,,Má fotbal," odpovím a on kývne. Chvíli na sebe rozpačitě zíráme. Vivien se rozvalí vedle Thea a povytáhne na mě obočí. Věnuju jí nechápavý pohled a tak se s povzdechem podívá na Thea.

 ,,Fajn, Theo," osloví ho sladce, ,,tak co jsem teda zač?"

 Theo se podívá nejdřív na ni, pak na mě, a najednou se zdá, že je nervózní i on. Spráskne ruce před sebou a posune se na sedačce tak, že je trochu nakloněný nad konferenční stolek. ,,Tak jo. Ale jen předem říkám, že já nejsem ten, kdo by vám měl tohle vysvětlovat."

 ,,Tak kdo by nám to měl vysvětlit?" nechápu a on si olízne rty a sundá si z očí sluneční brýle. Začne si s nimi hrát a chvíli se na mě ani na Vivien nedívá. Vyměníme si se zrzkou pohledy, ale ani jedna z nás nic neřekne. Theo za pár vteřin zvedne hlavu a vpije se do mě těma zvláštníma očima. Když se tváří takhle vážně, vypadá přiměřeně svému věku.

 ,,Slyšeli jste někdy o MOONu?" zeptá se a já i Vivien na něj vyvalíme oči. 

 ,,O čem?" zamrká Viv a já zavrtím hlavou.

 ,,Ne. Proč?"

 Theo si povzdechne a přetočí brýle v ruce. Jde vidět, že je z téhle situace vážně nesvůj. Upřu na něj vyčkávavý pohled a se nadechne. ,,Je to organizace," sdělí nám, ,,která se zabývá lidmi, jako jsi ty, Brooksová. Zkoumají Odrazy. To jsi ty, Vivi. Jsi Deedeein Odraz."