Ona a já

29.

Jelikož nemůžu spát, ve svém pokoji vytáhnu zpod postele malířský stojan a čisté plátno, barvy a štětce a zmuchlanou košili od barvy, kterou Vivien tak ráda nosí - ačkoliv to fyzicky není ta stejná, občas se objeví v úplně totožné, se stejnými cákancemi od barev. Nedaří se mi namalovat cokoliv souvislého, tak na plátno prostě jen nanáším další a další barvy, dokud mě nezačnou bolet ruka i záda. 

Dostala jsem napomenutí ředitele školy za to, že jsem Chris uhodila, ale k mé libosti ji dle všeho alespoň pokárali za to, že mě k útoku slovně vyprovokovala. Dospěli jsme s tátou k závěru, že ačkoliv mě nikdo oficiálně nevyloučil, měla bych pár dní zůstat doma, a tak mi ani nevadí, že je už hodně pozdě v noci, když se chystám do postele.

Vivien stále není k nalezení.

K mému úleku můj telefon zavibruje, zrovna když zhasnu lampičku a pokoj se ponoří do tmy. Zamžourám na displej a spatřím zprávu od Thea. Hodiny ukazují 1:03 ráno.

Mrzí mě, jestli jsi kvůli mě měla problémy, píše mi.

Vzdychnu a prsty marně těkám nad klávesnicí, aniž bych věděla, co mám napsat. Dlouho jsem s Theem nemluvila - téměř čtrnáct dní jsem se mu úspěšně vyhýbala a předtím na mě navíc ještě neměl čas on, tudíž dnes jsme spolu po téměř měsíci a půl strávili nějaký čas. Přestože jsem na něj celé ty dlouhé týdny byla většinou vzteklá, teď, když jsem zjistila, kdo je Dylan a jací jsou Theovi rodiče, cítím, jako by se mezi námi něco pohnulo. Najednou nemám potřebu od Thea utíkat, ale připadám si jaksi klidná, když vím, že se na něj můžu obrátit.

Ne že bych mu snad chtěla vběhnout do náruče, sdělit mu o sobě všechno a strávit s ním věčnost. Ale můžu s ním mluvit - zcela upřímně, alespoň co se Vivien týká. A to je něco, co jsem celý život tak bolestně potřebovala.

Jsem v pořádku, odpovím mu. Vivien se ještě nevrátila.

Trvá pár minut, než mi odepíše. Už skoro spím, přesto se mi podaří na displeji rozluštit tři slova: Ráno bude zpátky.

Dobrou noc, podaří se mi odeslat, než úplně vytuhnu.

Theo měl pravdu. Když ráno otevírám oči, Vivieninu přítomnost prvně vycítím. Teprve poté si jí všimnu u nohou své postele, jak si prohlíží obraz na malířském stojanu opřeném o stěnu.

,,Pěkný," řekne, aniž by se na mě otočila, a nahne hlavu ke straně. ,,Docela agresivní a s kapkou deprese, ale pěkný."

Velice stručně řečeno. Když se na obraz podívám já, s odstupem několika hodin mi připomíná spíš rozmazanou směsici tmavých barev, na kterou někdo vylil kečup. 

,,Jsi zpátky," prohlásím bez komentáře k mému pokusu o umění a Vivien se na mě ohlédne. Na sobě má černé džíny a koženou bundu, na nohou těžké kanady. Přikývne, ale když se usměje, zdá se mi, že k pobavení má tentokrát hodně daleko. 

,,Chyběla jsem ti, co?"

Ostražitě ji pozoruju a snažím se neříct nic, následkem čeho by zase zmizela. Odhrnu stranou peřiny a vstanu, abych se oblékla. ,,Mám napomenutí ředitele. Táta mě nechal doma, asi abych Chris náhodou zase nezmlátila." Koutkem oka zkontroluju, jestli tam ještě stojí, ale zdá se, že tento druh konverzace jí nevadí. 

,,Omlouvám se," pronese a s povzdechem se posadí na mou postel. Přikrývka se ani nehne. ,,Nějak jsem to... nezvládla."

Potřesu hlavou, zatímco se snažím vyhrabat nějaké tričko ze skříně, a protože se jí nemůžu zeptat na to, jak je možné, že byla schopná Chris najednou praštit, a nevím, jestli jí můžu říct, co jsem se od Thea všechno dozvěděla, tak jen zamumlám: ,,To nic."