Ona a já

12.

Došly mi předepsané kapitoly. Tududumduum. Dávám to za vinu škole. Případné stížnosti tedy zasílejte tam. Nebo rovnou na ministerstvo. Hehe. Doufám, že další napíšu brzo. Děkuju moc, že čtete! ❤

Rozhovor s tátou ukončím tak rychle, jako jsem ho začala, a nechám ho zmateně sedět za kuchyňským stolem, načež zmizím u sebe v pokoji. 

 ,,Krucinál," zakleju, jakmile za sebou zavřu dveře. Vivien nikde nevidím. Bezva. Za normálních okolností bych jásala, ale teď? S kým mám probrat to, co jsem se právě dozvěděla? A co jsem se to vlastně právě dozvěděla?

 Vlastně téměř nic. Ale tou poslední větou, kterou mi táta řekl, jako by všechna moje nedůvěra vůči Theovi Rileymu definitivně zmizela. Ať už to znamenalo cokoliv, tvrdil mi, že moje babička nejspíš zemřela mladá, a táta to před několika okamžiky potvrdil. To, že by si Theo nastudoval můj rodokmen, abych mu uvěřila, až mi bude nalhávat něco o Odrazech a MOONu, přišlo nepravděpodobné dokonce i mně. Ne... on se mě nesnažil napálit. Snad. Doufám. V tenhle moment to tak alespoň nevypadá. Buď je šílený, nebo všechno, co mi řekl, je pravda. Každopádně s ním musím znovu mluvit.

 Hodiny na mém telefonu hlásí, že je za deset minut osm. Rozkliknu Messenger a najedu na Thea, který stále není a v blízké době nejspíš ani nebude aktivní, přesto se rozhodnu mu napsat.

 Můžeme se vidět?

 Zprávu odešlu se zrychleným dechem. Dnes už podruhé začnu pochodovat po pokoji sem a tam.

 Hned, rozhodnu se mu ještě napsat, přestože je mi jasné, že si to nejspíš ani nepřečte. ,,Krucinál," zamumlám si pro sebe znovu. Proč jsem si neřekla o telefonní číslo?

 A kam se zase vypařila Vivien?

 Posadím se na postel a rukou si prohrábnu vlasy. Zamyslím se nad tím, kam by se Theo mohl nastěhovat. Ve Fullertonu neexistuje moc míst, která by byla na prodej nebo k pronájmu. Byt u nás v paneláku vyřadím rovnou. Pak vím ještě o dvou domech - jeden je poměrně nový, kousek odtud, druhý působí děsivým dojmem, stojí až na kraji města a nikdo ho už celá léta neudržuje. Fullerton je sice vcelku velký, ale to hlavně proto, že domy jsou rozesety poměrně ve velké vzdálenosti od sebe, nepočítáte-li centrum. Ať se snažím sebevíc, nemůžu přijít na žádné jiné obydlí, kam by se Theo mohl nastěhovat. 

 Taky bych mohla prostě počkat do zítřka a teprve potom si s ním promluvit.

 Kousnu se do rtu a zavrtím hlavou. Popadnu bundu, otevřu dveře a projdu obývákem ke kuchyni, kde táta dělá lasagne, jako by se žádný rozhovor o matce ani neodehrál. Přesto se na mě pátravě zadívá a já spatřím starost v jeho očích, když se zeptá: ,,Všechno v pohodě?"

 Přikývnu a mám skoro pocit, jako by se opakovala situace ze včerejšího večera. ,,Jo," řeknu. ,,Půjdu na vzduch, ať se mi líp spí."

 Otočím se, abych nemusela čelit tátovu pohledu, a když si nazouvám boty, vchodové dveře se otevřou a dovnitř se nejdřív vecpe Devonova sportovní taška a potom až Devon sám. Sjede mě pohledem, hnědé kudrliny mu spadnou do čela a on pohodí hlavou, načež za sebou zavře a procpe se kolem mě úzkou chodbou trochu víc dozadu. 

 ,,Jdeš strašit kolemjdoucí?" řekne ke mně místo pozdravu a já se na něj zářivě usměju.

 ,,Jasně. Někdo tě přece musí vystřídat." Popadnu klíče a otevřu dveře. ,,Přijdu brzo!"

Jak byste si představili dům Thea Rileyho?