Ona a já

28.

Dveře do D&C za námi prudce prásknou, až se sama leknu, a jen silou vůle se neohlédnu přes prosklenou stěnu na Thea a G, jejichž pohledy mi teď nepochybně propalují záda. Devon, který má na sobě mikinu s logem školního fotbalového týmu, na mě nečeká - okamžitě vyrazí po chodníku směrem k našemu bytu, aniž by se obtěžoval vůbec zkontrolovat, jestli ho následuju. Povzdechnu si a vykročím za ním, přičemž si uvědomím, že jsem pod stolem nechala jeho deštník. Kéž by právě to nyní představovalo můj největší problém.

Srovnám s Devonem krok až za několik dalších metrů, a to jen díky tomu, že se téměř rozběhnu. Pocítím náhlou potřebu promluvit, nějak se ospravedlnit, třebaže Devonovi ani tátovi pochopitelně nebudu moct říct celou pravdu. A v tu chvíli mi dojde, že tím pádem ani nevím, co říct.

,,Není to tak, jak to vypadá," pronesu po chvíli a úkosem na bratra pohlédnu. ,,Nechtěla jsem... Chris praštit."

Devon se k mému překvapení uchechtne. Dívá se přímo před sebe, nijak se nesnaží se setkat s mým pohledem. Zavrtí nade mnou hlavou. ,,Copak tobě už zase úplně přeskočilo?" uhodí na mě hořce a já sebou nepatrně škubnu, jako by mě praštil. ,,Nejdřív někoho napadneš a potom zmizíš. Tátu to málem položilo! Myslel si, že sis něco udělala."

Jeho slova mi vezmou dech a pevnou půdu pod nohama. Zastavím se. ,,Cože?"

Nejdřív to vypadá, že Devon půjde dál a nechá mě tam stát, uprostřed chodníku, jenže nakonec přece jen po pár krocích zastaví a otočí se ke mně. Je vzteky bez sebe. Vždy jsme oba byli temperamentní, jenže zatímco já se za ty roky posměchu a šikany musela naučit svůj vztek alespoň trochu skrývat, Devon nikdy k ničemu takovému nucen nebyl. Jeho normálně docela hezká tvář zbrunátní. Ruce má vražené v kapsách.

,,Chováš se poslední dva měsíce divně. Co se tu Theo objevil, je to s tebou jako na houpačce. Táta si dělal starosti, ostatně jako vždycky, ale teprve když jsi se zavřela v tom pokoji a nechtěla vyjít ven, začal se fakt bát. Tos přestala brát léky? Nebo ti už prostě nestačí?"

Jeho hlas ze vzteklého přejde do umírněného a zazní v něm něco, co nejsem tak úplně schopna identifikovat. Zírám na něj a dělá se mi zle od žaludku. ,,Já..." Ale nevím, co mu říct. Nemůžu mu říct pravdu o Vivien a Theovi, o Odrazech a MOONu a všem, co se za poslední dva měsíce stalo. Nikdy by mi neuvěřil. Měl by mě za blázna - za ještě většího, než za jakého už mě má.

,,Když mu dnes volali, neslyšel telefon, takže se o tom dozvěděl až odpoledne. A to už jsi nebyla ve škole. Nebyla jsi nikde a nebrala jsi mobil. Myslel si, že..." Devon rozhodí rukama a podívá se k obloze. Potom ke mně sklouzne k očima a zavrtí hlavou. ,,Celej život se tak strašně bojí, aby neudělal něco špatně, a ty ho v tom pořád dokola jenom necháváš vykoupat. Je unavenej, Deedee. Tak se konečně začni chovat zodpovědně."

Civím na něj a bezmocně otevírám pusu. Netuším, jak mám na něco takového zareagovat. V hlavě mi zní jednoznačná odpověď na všechno, co řekl: Jsem nemocná. Jak můžu něco z toho ovlivnit? Jsem cvok.

Fakt, že to tak není, že nejsem blázen a nejsem nemocná, přináší zároveň úlevu i zděšení. Protože ačkoliv to Devon nemůže vědět, má pravdu - žádná psychická nemoc není odpovědná za to, jak se chovám. Můžu za to jen já - já způsobuju tátovi bolest, strach a úzkost. Ničím mu život pořád a pořád dokola, děsím ho každou vteřinu každého dne. Jak dlouho asi čekal, až takový telefonát dostane? Že jsem někoho napadla? Že jsem zmizela? Že jsem mrtvá?

,,Mrzí mě to," řeknu chabě a čekám, že se na mě Devon utrhne. Jenže on jenom pokrčí rameny a zdá se mi v ten okamžik zranitelnější, než jak jsem ho kdy měla možnost spatřit.