Ona a já

10.

Hm. Já jsem taky v šoku, že je další kapitola až takhle brzo. Dokonce mám ještě jednu v zásobě! Jdu na něco zaklepat, abych to nezakřikla, když řeknu, že jsem se do psaní tohoto příběhu konečně pořádně dostala. A mimochodem - moc vám děkuju za čtení a komentáře! <3

V obývacím pokoji nastane takové ticho, že všichni jasně slyšíme tikat hodiny z kuchyně. Já koukám na Thea a Theo kouká na mě a Vivien těká pohledem z jednoho na druhého a očividně neví, na kom se zastavit.

 Srdce mi splašeně buší. Odraz... takže Vivien je můj Odraz. Po celých dvanácti letech je mi konečně řečeno, co se děje. Vivien je můj Odraz a to znamená...

 ,,Co to kčertu znamená?" vypadne ze mě po zhruba deseti sekundách ticha a Theo se narovná a položí sluneční brýle do svého klína. Upře na mě teď už poměrně klidný pohled.

 ,,Takže ty o tom opravdu nic nevíš," poznamená spíš pro sebe než k nám a já a Vivien se na sebe znovu podíváme, jedna zmatenější než druhá. 

 ,,Kdybych o tom něco věděla, neseděl bys tady," podotknu netrpělivě. ,,Co to znamená Odraz?"

 ,,Je to..." Theo se odmlčí a rozhlédne se po rodinných fotkách na stěnách, jako by něco hledal. Vstane a zamíří k jedné, které je vystavená na poličce nad televizí. Je zcela evidentně přeložená napůl, táta ji tu ale nechal, protože jinak nemáme skoro žádnou společnou. Na té druhé, schované straně, je máma. Theo se u fotky zastaví a vezme ji do rukou.

 ,,Hej!" okřiknu ho a vyskočím na nohy. ,,Co to děláš?"

 Nevšímá si mě. Vytahuje fotografii z rámečku a mezitím mi pokládá další otázku. ,,Tvůj táta se nikdy nezmínil o MOONu ani o Odrazech, když jsi mu řekla, že vidíš Vivien?"

 Zmateně na něj civím a vrtím hlavou. Vrhnu pohled s nakrčeným čelem na Vivien, která jen pokrčí rameny. ,,Bylo mi pět," odpovím Theovi. ,,Myslel si, že je to normální, když si vymýšlím kamarády."

 Theo kývne a zachmuřeně vydoluje fotku z rámu, který postaví zase na poličku. Rozloží fotku zpátky do původní podoby a zamračí se. Pak pohlédne na mě. ,,A co tvoje máma?"

 ,,Tak a dost," procedím skrz zuby a vyrazím k němu. Pokusím se mu fotku vzít z ruky, ale on ucukne. Vztekle se pro ni natáhnu. ,,Do tohohle ti nic není. Co s tím má co dělat moje máma? Vrať mi to, ježiši!"

 ,,Je to dědičný," vysvětlí mi Theo a lehce mě odstrčí. Ukáže mi fotku, na níž stojí moje máma vedle klečícího táty, který si hraje s Devonem. Já stojím z jeho druhé strany a natahuju k mámě ruku. Po tváři mi tečou slzy - asi jsem zrovna prodělala hysterický záchvat. ,,Musíš to mít ze strany jednoho z rodičů. Přeskakuje to generaci, takže ani jeden z nich svůj Odraz nemá, přesto musí vědět o jejich existenci, protože to měl jeden z jejich rodičů. Tvůj bratr má kolik let?"

 Překvapeně na něj zírám a v ten moment ani nevím, jak se jmenuju. Párkrát naprázdno otevřu pusu. 

 ,,Bude mu devatenáct," odpoví za mě Vivien a dokonce i ona působí naprosto seriózním tónem. Trochu mě to začíná děsit - snad dvě nejlehkovážnější osoby, které jsem měla tu čest za svůj život poznat, tu stojí v mém obýváku a mluví o Odrazech, nějakým dědičným genu a organizaci, která se tímhle vším zabývá. Kdybyste mi tohle řekli před dvěma dny, poklepu si na čelo. Ale teď...

 Theo se kousne do rtu. Z úhlu, v jakém stojím, vidím jen jeho hnědé oko. Fascinuje mě, jak vypadá jinak - hnědá jeho rysy zjemňuje, kdežto modrá podtrhuje jeho lícní kosti. Když k němu stojím čelem, tak nějak se to smíchá a on vypadá... jako on. Otočí se ke mně.

 ,,Takže je starší," řekne a já chvíli nechápu, že mluví pořád o Devonovi. Rychle přikývnu. ,,A on nikdy o žádných imaginárních lidech nemluvil," mluví Theo dál, ale nezdá se mi, že by to myslel jako otázku. Prostě jen konstatuje. Přesto mu poskytnu odpověď.

 ,,Ne. Nikdy. Nevidí ani Vivien."

 Theo kývne, jako by to bylo jasné. ,,Tvoje máma... kde je teď?"

 Založím si ruce na hrudi a couvnu. ,,Co je ti do toho? Nemá s tím nic společnýho."

 ,,Kde je?" naléhá a mě se zmocňuje vztek. Vzdorovitě na něj koukám.

 ,,Co je ti do toho?" opakuju.

 Theo si zjevně náhlé útočnosti v mém hlase nevšimne. Sklopí zrak k fotce a zamyšleně si mámu prohlíží. ,,Musíš to mít z její strany. Jsi holka a Devon Odraz nemá. On ani tvůj otec o tom nic neví. Takže ti to musela předat matka tvé matky. Nejspíš se to dědí v jejich rodině u žen."

 ,,Chceš říct, že to má Deedee... že to máme my dvě," pronese Vivien a nakrčí nos, ,,...totiž, chápeš. Ten gen nebo co - že to Dee předala její babička?"

 ,,To je ujetý," slyším se říct, ale Theo Vivien přitaká. 

 ,,Jak jsem řekl, přeskakuje to generace. Většinou se to v daných rodinách objevuje jen u jednoho pohlaví. Takže Deedeeina babička. Pak její matka, tu to ale vynechalo. A pak její dítě - dcera." 

 Oba se podívají na mě a já zvednu ruce v sebeobraně. ,,To je ujetý," prohlásím znovu, ale to už Theo položí fotku na poličku a otočí se ke mně.  

 ,,Tvoje babička," promluví ke mně zapáleně, ,,nejspíš umřela mladá, že?"

 Zavrtím hlavou, mate mě čím dál tím víc a začíná mi z toho být úzko. ,,Nemám tušení. Nikdy jsem ji nepoznala."

 Dlouhán zakleje a prohrábne si hnědé vlasy. Podívá se ven z okna a chvíli jako by se ztratil ve vlastních myšlenkách. Pak sebejistě kývne sám k sobě a otočí se ke mně čelem. ,,Fajn. Koukni, ne, že na mě zase vyletíš..." Aha. Tak si té mé výbušnosti přece jen možná všiml. ,,...ale jsi pořád v kontaktu s tvou mámou?"

 Vivien si přitiskne dlaň na obličej, jako by čekala můj hysterák. Snažím se zůstat klidná. Zavrtím na Thea hlavou a z nějakého stupidního důvodu se rozhodnu být upřímná.

 ,,Odešla," řeknu, ,,protože to se mnou nezvládala."

Theo se zarazí a opatrně se na mě podívá. Oplácím mu ten pohled jako by nic a snažím se potlačit vztek, který cítím, protože mě očividně lituje, a smutek, který mě bodá jako nůž pokaždé, když si na matku vzpomenu. Odvrátím pohled a Theo se nadechne. 

 ,,Tak fajn. Dobře. Tohle všechno ti může objasnit jenom MOON. Na tohle jsem fakt krátkej. Omlouvám se."

 Nerozumím tomu, proč se omlouvá. Pozoruju ho, jak přechází k pohovce a ohýbá se pro brýle, které mu spadly z klína, když vstal. Narazí si je na nos a vytáhne z kapsy telefon. ,,Musím jít."

 ,,Cože?" vyhrkneme s Vivien zároveň. Zmocní se mě krajní panika. ,,Vždyť ještě nic nechápu!"

 ,,Brooksová," osloví mě Theo a zní opravdu vážně, tak vážně, že jen zmlknu a civím na něj. ,,Tohle ti nezvládnu vysvětlit. Já..." Zavrtí hlavou. ,,Podívej. Musím teď domů. Nechám si to projít hlavou-"

 ,,Ty si to necháš projít hlavou?" jeknu užasle a on pokrčí rameny. 

 ,,Jo. A ty se zeptej táty na tvou mámu. Uvidíme se zítra."

 Vyťuká na telefonu nějaké číslo a vydá se na chodbu. Za tři vteřiny za ním zaklapnou vchodové dveře a já a Vivien zůstaneme stát v obýváku. Snad poprvé od chvíle, co se známe, na sebe vůbec neštěkáme. Dokonce ani nemluvíme.

 Větší šok a zmatek ani jedna z nás ještě nikdy necítila.