Ona a já

20.

Začnu předstírat, že mám chřipku, a moje tělo z toho nejspíš pochopí, že mám opravdu chřipku, proto se ani necítím provinile, když se zavírám v pokoji místo toho, abych s tátou a Devonem slavila jeho narozeniny, vyhýbám se škole a úspěšně předstírám, že neexistuju nebo chci umřít, neboť je mi hrozně zle - a to i v momentě, kdy v 10:00 ráno v neděli zazvoní na zvonek našeho bytu Theo Riley a chce se mnou mluvit.

Vivien, která se ke mně připojila hned v onom dni po několika metrech, co jsem uběhla po lesní cestě směrem od domu Thea a vyděsila mě při tom k smrti, zůstává celé dny schoulená na druhé půlce mé postele a dožaduje se vysvětlení toho, co se v tu noc vlastně stalo. 

Díky tomu, že je mi opravdu fyzicky zle, kdykoliv na to jen pomyslím, se mi podaří tátu přesvědčit, že je naprosto nutné, abych doma zůstala ještě aspoň půl týdne, a snažím se přitom potlačit myšlenky na to, že se mezi tím ve škole a ve městě rozšíří fámy o tom, jak už je to konečně tady - někam mě převezli, dali do kazajky a zavřeli za mříže na věky věků.

Oh bože, nesnáším svůj život.

Když uplyne desátý den a já s Vivien stále nepromluvím víc, než je nutné, můj odraz se náhle posadí na posteli a podívá se na mě. Pilník, kterým si až do teď Vivien upravovala nehty, zmizí v kapse jejích džínů, načež se dívka na posteli posadí tak, abychom se ocitly čelem k sobě.

Její pohled je až příliš přímý a důkladný na to, abych doufala, že se tentokrát jejím otázkám vyhnu.

,,Tak hele," začne zrzka rázně a já zasténám a zabořím hlavu do polštáře, její hlas si ale přesto najde cestu až ke mně, když říká: ,,Já vím, že nejsme zrovna ta správná definice nejlepších kámošek a že máš poněkud problémy se svěřovat, ale jednou jsem tady a ty mi sakra řekneš, co ti Theo udělal, že tu chodíš jako tělo bez duše už skoro dva týdny."

Ani se nehnu, hlavu nechám v polštáři a přeju si, opravdu si hrozně moc přeju, abych se jednoduše vypařila.

,,Dee," osloví mě Vivien a já zavrčím jako divoké zvíře a zvednu hlavu, abych jí poskytla to, co očividně chce slyšet.

,,Políbil mě," prohlásím a snažím se, aby to vyznělo lehkomyslně a aby nebylo vidět, jak jsem se při té vzpomínce znechuceně otřásla, instinktivně si pod dekou objala tělo a snažila se setřást husí kůži při vzpomínce na Theův jazyk v mé puse a na jeho stupidní úšklebek, když jsem mu vrazila tu facku. 

Tak nějak od Vivien čekám, že nadšeně vypískne, začne vyvádět a tancovat a ptát se mě na podrobnosti nebo něco podobného. Očekávám takové chování hlavně proto, že mám tak nějak za to, že je jednou z těchto typů holek - holek, které by byly nadšené, že je Theo Riley vůbec pozdravil, natož tak kdyby je třeba líbal.

Jenže Vivien nehne ani brvou. V zelených očích ji pouze trochu blýskne. 

,,A tys nechtěla, aby tě líbal," pronese věcným tónem a vůbec to nevyzní jako otázka, přesto pokrčím rameny a snažím se stále působit nad věcí.

,,Nechci, aby se mě kdokoliv jen dotkl, natož tak někdo jako on," vyplivnu a zhluboka se nadechnu, abych zmírnila vztek a hanbu, co mě nutí se tak rozohňovat. ,,Šla jsem si s ním promluvit, ale choval se strašně zvláštně. A způsob, jakým to udělal... Nejspíš jsem ho špatně odhadla. Asi si chtěl jen užít a já byla první, kdo se nachomýtl."

,,To je ale prase," uleví si Vivien a vstane z mé postele, jako by se chystala vykopnout dveře a osobně si pro Thea Rileyho dojít. ,,Ale jak... nebo proč..."