Ona a já

16.

G otevře dveře, které vedou z obývacího pokoje do poměrně rozlehlé ložnice, nicméně místnost je tak nacpaná různými krabicemi a věcmi, že se v ní dá sotva hnout. Kromě toho jeden roh zabírá pracovní stůl, na kterém stojí počítač snad s tou největší obrazovkou a s největším množstvím příslušenství, jaké jsem kdy viděla. Už je zapnutý a všude okolo něj svítí tolik kontrolek a dalších přístrojů, že musím zamrkat, aby se mi z toho nemotala hlava. G si přisune kancelářskou židli a sedne si na ni, načež vyhodí nohy na desku stolu a klávesnici si hodí na klín. Theo mě chytí za paže a posune mě, aby se kolem mě mohl protáhnout k posteli, která je plná oblečení, u nějž není tak úplně jasné, jestli je čisté nebo ne.

 G zapne obrazovku a spustí něco, co mírně řečeno vypadá, jako by prostě jen náhodně klikala na znaky a čísla. Píše takové množství kódů, že musím potřást hlavou a posadit se vedle Thea, jelikož teď se mi už hlava opravdu motá.

 ,,Jak..." začnu a Theo si usrkne svého čaje, který stále drží v ruce, a pokrčí rameny.

 ,,G je přes počítače machr," odpoví mi hoch a G se ohlédne přes rameno a povytáhne obočí.

 ,,A nejen přes počítače," dodá a přesune pohled ke dveřím do obýváku, kde zůstala sedět Vivien. Nakloním se, abych na ni taky viděla - ruce má složené na klíně a dívá se do jednoho místa, jako by zkameněla. Otevřu pusu a s nepříjemným pocitem pohlédnu na Thea, jehož výraz je sice starostlivý, ve stejný moment mě ale z nějakého důvodu uklidní. 

 ,,Věř mi," řekne  jenom, ,,bude v pohodě. Zítra se vrátí, jako by se nic nestalo."

 Chvíli mu koukám do očí a zjišťuju, že jsem si na jejich různorodou barvu už zvykla a že pořád nejsem schopná rozlišit, která z nich se k němu hodí víc. Obrátím se zase k Vivien a něco ve mně se sevře. Zavrtím hlavou.

 ,,Ale kam vůbec mizí?" zamumlám si pro sebe a když mi nikdo neodpoví, otočím se zase k Theovi. Tomu se na čele objeví vráska, jak ho nakrčí.

 ,,To kdybychom věděli," odpoví.

 ,,Rodný číslo," ozve se G a já odtrhnu pohled od Thea k jejím zádům. 

 ,,Co?" vyhrkneme oba.

 ,,Rodný číslo, Brooksová," zavrčí dívka a prsty netrpělivě ťuká ve vzduchu nad klávesnicí. ,,Potřebuju ho zahrnout do přístupovýho kódu."

 ,,Aha." Vysypu ze sebe své rodné číslo a ona ho napíše snad ještě dřív, než ho dopovím. A pak prostě... pokračuje ve psaní znaků, čísel a písmen ve zdánlivě nelogických souvislostech. 

 ,,Co budeme dělat potom?" zeptám se Thea a on ke mně střelí pohledem od čaje, který už zase usrkává. Začínám mít pocit, že už tam nic k pití ani nemá, jen se prostě snaží udržet si odstup od mých otázek. Což se mu stejně nepovede.

 Odkašle si a oddálí hrnek od pusy. Chvíli se na mě nedívá. Přejede prstem po okraji hrnku a znovu pokrčí rameny - už mě to začíná vážně štvát. Ke všemu přistupuje tak lehkomyslně, jenže tady jde o můj život - o mou budoucnost a hlavně o psychické zdraví, protože ještě chvíli a opravdu se zblázním. Možná už blázen jsem. Pravděpodobně.

 ,,To nevím," vypadne z Thea nakonec. Povytáhnu obočí. ,,Až budeš mít všechny informace, rozhodneš se sama."

 ,,Kolik těch informací je?" chci vědět. 

 Ušklíbne se. ,,Hodně. A proto to taky ještě chvilku zabere. Ale neboj se. Myslím, že se do MOONu zrovna nepohrneš."

,,Co?" nechápu a v tom zase promluví G.