Ona a já

5.

 Vivien se celé odpoledne neukáže a mně se povede usnout. Když se probudím, je už poměrně dost pozdě. S povzdechem si uvědomím, že se můžu tak akorát jít osprchovat a znovu spát, abych byla zítra schopná vstát do školy. Chvíli jen zírám do stropu a snažím se utřídit si myšlenky. Nejradši bych se zahrabala pod přikrývky a nevylezla, dokud neskončí střední... minimálně.

 Nejlepší by vlastně bylo, kdybych mohla prospat většinu života.

Bohužel mi ale nezbývá než vstát a čelit realitě. S povzdechem se postavím a vyjdu z pokoje do obýváku. Televize je zapnutá a hraje tak nahlas, až mi z toho bodne ve spáncích - divím se, že mě nevzbudila. Slyším Devona z jeho pokoje, jak hraje online nějakou střílečku a křičí do sluchátek na svoje spoluhráče. Nebo možná protivníky? Většina z toho, co řekne, jsou nadávky.

 Dobelhám se do kuchyně, protože vím, že tam najdu tátu. A taky že ano - stojí u plotny a jen tak tak mu to vychází, aby zády nevrazil do kuchyňského stolku. Z hrnce před ním stoupá hustá pára a on si pobrukuje, ačkoliv má orosené čelo z horka, které vařením v kuchyni způsobil, a pára mu zamlžila brýle.

 Protáhnu se kolem něj k oknu a otevřu ho na otvírku, aby se vzduch v místnosti trochu pohnul. Táta se na mě podívá přes zamlžené brýle a nakrčí čelo. ,,Volali ze školy," řekne mi a natáhne se pro sůl, která stojí na poličce naproti němu. ,,Prý jsi nebyla na odpoledním vyučování."

 Opřu se o topení a založím si ruce na hrudníku. ,,Nebylo mi dobře," povím, protože to není až taková lež. 

 Táta kývne a zamíchá něco, co identifikuju jako fazole. Potom vypne plotnu a otočí se na mě. 

 ,,Neděje se něco?" zeptá se přímo a já zavrtím hlavou právě tak pomalu, aby nepojal žádné podezření. Slabě se usměju. 

 ,,Ne, všechno je v pohodě, tati," prohlásím jistým hlasem. ,,Fakt. Jen jsem asi snědla něco špatnýho."

 Táta se netváří nedůvěřivě, stejně tak ale nevypadá, jako by mi to spolkl. Vlasy už mu téměř vypadaly a na hlavě má pořádnou lysinu, přesto na něm něco působí strašně živě. Nese si v sobě chuť do života, díky níž by klidně mohl i ve svém věku vycestovat a objevovat svět. Znovu se zamilovat a poznat nové lidi. Jenže nemůže, protože má doma mě. 

 ,,Jsi si jistá?" zeptá se mě a já vím, že znovu už se ptát nebude. Tohle je celý on. Ptá se přímo k věci a chce slyšet jasnou odpověď. A tu mu taky dám.

 ,,Jsem," usměju se na něj a odlepím se od topení. ,,Co to máme?"

 ,,Chilli con carne. Dáš si?"

 Devon z pokoje znovu zanadává a já protočím očima. ,,Později," řeknu a pohladím taťku po paži, když odcházím z kuchyně do chodby. ,,Půjdu se ještě trochu provětrat."

 ,,Vrať se brzo," houkne na mě a já kývnu a zasalutuju. 

 ,,Rozkaz, kapitáne."

Vzduch venku je svěží. Už je téměř deset hodin, stmívá se a všechno je mokré, tudíž usoudím, že jsem musela zaspat pěknou bouřku. Jsem dokonale bdělá a tak doufám, že mě procházka alespoň trochu utahá a budu si moct zase lehnout. 

 Moje tělo nejspíš uvěřilo mé vlastní lži, protože mi není úplně dobře. Zhluboka dýchám čerstvý vzduch a loudám se ospalými ulicemi, držím se ovšem vždy tam, kde to znám. Nejsem zvědavá na individua, na která bych mohla narazit v osamělých uličkách - nebo nedej bože na svoje spolužáky.

 Tak nějak ale doufám, že potkám Vivien, jak sedí na některé z laveček v parku, kolem kterého zrovna procházím. Ráda bych jí vpálila, že jsem jí to říkala, až vyjde najevo, že ji ten kluk samozřejmě neviděl. Ale Vivien nepotkám a nenarazím ani na nikoho jiného, tak se prostě jen trmácím směrem k centru - nebo spíš k tomu, čemu se tady centrum říká. 

 Přemýšlím nad Samem. Přemýšlím nad ním, i když bych nad ním přemýšlet neměla, protože každá ta myšlenka mi zvedne žaludek ještě víc. Stydím se za sebe. Není to ani tak, že by mě k němu snad ještě pořád pojily nějaké city - veškerý respekt, kterým jsem k němu měla, zmizel jako mávnutím proutku už před dvěma lety a stejně tak i všechno to, co jsem si myslela, že jsem k němu chovala. Dokonce už mě k němu nepoutal ani vztek. Ne. Při pohledu na něj jsem vlastně necítila vůbec nic. Byl jen jeden z nich - jeden z lidí, kteří stojí v davu, občas do mě strkají na chodbě, jeden ze stovek dalších kluků, které jsem v životě už stačila poznat, jeden z obyvatel tohohle zapadákova, jehož mozek má jen omezenou kapacitu. Byl někým, na koho se nevyplatí mými emocemi vůbec plýtvat.

 Ale stejně. Pořád dokola jsem ho slyšela v hlavě. 

 ,,Ty sis vážně myslela, že něco z toho bylo opravdový?"

 Zavřu oči a nadechnu se. Mohl s tím s klukem v autobuse mít co do činění on? Možná to zkouší znovu. Možná se zase nudí a tak se rozhodli oprášit starou srandu. Je možné, aby byli vážně tak hloupí? 

 Odpověď na tu otázku moc dobře znám.

 Sednu si na mokrou houpačku na dětském hřišti. Voda mi okamžitě prosákne přes kalhoty a já syknu, ale zůstanu sedět. Oči upřu na svoje nohy a zhoupnu se. Vlasy mi spadnou do obličeje. 

 Vivieninu přítomnost vycítím dřív, než vůbec vydá nějaký zvuk. Přesto, než na ni začnu mluvit, raději vzhlédnu. Kdyby se náhodou objevil někdo jiný než ona, vážně by mi nepomohlo, kdybych o ní zase začala mluvit, zvlášť ne dneska.

 Ale je to ona. Stojí naproti u skluzavky, na sobě má křiklavě červené šaty a vysoké boty a vlasy má stažené do vysokého culíku. Nechápu, jak je možné, že se vždycky objeví v něčem jiném, ale ona mi to samozřejmě nikdy neobjasnila. Usměje se na mě a já zavrtím hlavou.

 ,,Tak co?" zeptám se. ,,Našlas ho?"

 Odlepí se od skluzavky a zamíří za mnou. Posadí se na druhou houpačku a já si všimnu, že její šaty nenasály ani malinko vody. Neuvěřitelný, fakt. Houpačka se s ní ani trochu nehne. Jako by na ní ani neseděla. Jako by ani neexistovala.

 ,,Našla," odpoví mi a já na ni pohlédnu a očekávám, že se rozmluví. Ona na mě ale jen šibalsky mrkne a nedodá vůbec nic.

 ,,A?" tlačím na ni a ona se usměje. Rozbuší se mi srdce a nervózně si poposednu, protože nevím, co očekávat, a nemám tušení, která její případná odpověď mě děsí víc - jestli ta, že ho opravdu našla a mluvila s ním, nebo ta, že ji vážně neviděl.

 ,,Uvidíš," prohlásí Vivien záhadně a odrazí se botami od země. Houpačka se s ní mírně zhoupne. Chvíli na ni zírám, než mi to dojde.

 ,,Jak je možný, že ses teď zhoupla?" chci vědět a prudce se narovnám. Věnuje mi zmatený výraz.

 ,,O čem to mluvíš?" ušklíbne se a její výraz jasně vypovídá o jejím dobrém rozpoložení. Nejradši bych ji praštila. ,,Proč bych se nemohla zhoupnout?"

 ,,Nikdy se ničeho nedotýkáš," vyhrknu a ona se zatváří tak zmateně, až mě to trochu vystraší. ,,Chci říct..." začnu a ona ně mě dál kouká, ,,...že většinou prostě... zkrátka... nikdy nic nerozhýbeš nebo nepopadneš nebo..."

 Vivienin výraz je najednou úplně bledý. I ona se na houpačce narovná a sáhne si na čelo. Zavře oči. 

 ,,Co je ti?" vyhrknu a natáhnu k ní ruku. Ale ona si stoupne a protáhne se těsně kolem ní. Vypadá, jako by se měla každou chvíli pozvracet. Zavrtí hlavou a culík jí kolem hlavy lítá sem a tam.

 ,,Já už... půjdu," řekne a já na ni vytřeštím oči.

 ,,Kam jako?" vykřiknu za ní, ale ona se otočí a spěšně na vysokých botách odkráčí z mého dohledu dřív, než mám šanci dodat cokoliv dalšího.