Ona a já

17.

Haleluja? Po roce? Po dvou? Tomu se říká rozestupy mezi kapitolami. Ale Dee ještě žije! Zkusím ji při tom životě taky udržet. Teď jsem na vysoké, ahaa, takže místo pracování na seminárkách prostě budu psát o neviditelných lidech. Sounds good? Bude ještě někdo ochoten to číst? Nevadí, stejně to budu psát a doufám, že vás to bude bavit, ať už čtete dál, poprvé nebo třeba znovu. 

Also, máme nový cover. Líbí?

Nejsem si jistá a vlastně ani nevím, jestli si někdy vůbec budu jistá, jak na něco takového člověk má zareagovat. Civím na to jedno slovo - na to jedno jediné slovíčko, které na mě zírá z obrazovky počítače a vypaluje mi zornice, a... 

 ,,Tak to tedy absolutně nechápu."

 Založím si ruce v bok a narovnám se v zádech, abych se od počítače dostala dál, jako by mi snad hrozilo, že mě nakazí nějakou nemocí. Theo se narovná téměř ve stejná okamžik jako já a vypadá, že se chystá spustit další sérii vysvětlování, než se ovšem dostane k prvnímu slovu, zarazí ho můj, mírně řečeno, zatraceně vytočený výraz.

 ,,Holka," vydechne tedy místo toho, ,,vyznat se v těch tvých změnách nálad dá jednomu zabrat."

 ,,Tobě to dává zabrat? Asi se mi rozskočí hlava!"

 G ze svého místa u počítače uznale hvízdne. ,,Ty vado. Budeš teď chrlit oheň?"

 Zavrtím nad ní hlavou, vytočená tím, jak to zlehčuje, otrávená celou tohle skutečností a situací, do které jsem se dostala, aniž bych si plně uvědomovala jak. V rohu obrazovky na počítači se podívám na to, kolik je hodin, načež se zase obrátím k Theovi.

 ,,Je pozdě. Asi bychom měli jet domů."

 Pokud byl předtím překvapen náhlou změnou mé nálady, tak teď je jednoznačně v šoku. Zamrká na mě. ,,Ty chceš jen tak odjet? Sotva jsem sem přijeli. Je toho ještě tolik-"

 ,,Ničemu nerozumím," utnu ho a pocítím, jak mi žaludek sevře úzkost a do tváří se mi nahrne horko, které s teplotou v místnosti nemá absolutně co dělat. Posadím se na postel a zase vstanu, jelikož je mi nepříjemné, jak na mě Theo i G zírají, teď už dokonce i ona bez známek pobavení, ale jsem nucena se opět posadit, protože se mi zamotá hlava. 

 Theo udělá krok ke mně a něco říká - dolehne ke mně něco o tom, že to chápe a že mi s tím s G pomůžou - vnímám ale jen nehorázné horko a slabost, která se mě zmocňuje.

 ,,Vzduch," vyhrknu a otřu si z čela pot, který mi vyskočil po celém těle. ,,Otevřel bys prosím okno?"

 Vidím, že mě okamžitě poslechne a protáhne se kolem mě, aby mi dopřál osvěžující večerní kyslík, ale než se mu to povede, ztratím vědomí.

Omdlít je až příliš jednoduché. Vážně. Jak je možné, že v jeden moment stojím, plně rozhodnutá získat kontrolu nad vším tímhle blázincem, a v další sekundě ležím jak široká, tak dlouhá na posteli nějaké satanistky málem bez známek života?

Neprobudím se s žádným dramatickým nádechem ani s trhnutím. Vlastně je to procitnutí docela klidné - jen otevřu oči a zahledím se do bílého stropu. V žaludku pocítím mírnou nevolnost a v ústech hořko a sucho. Než se stačím vůbec zorientovat, mé zalehlé uši zachytí vzuk Theova hlasu, podivně tichého a vážného.

,,Víš, čeho jsou schopni, G. Jestli ji její matka držela z jejich dosahu, dělala dobře. Možná jsme jí o MOONu neměli vůbec říkat."

Protože ležím, ani jednoho z nich nevidím. Zavřu oči, aby náhodou nezjistili, že jsem procitla, a napjatě čekám na další slova o mně, mé matce nebo o MOONu. Ale G si jen pobaveně odfrkne, jako by tohle celé byla jen hra, které se ohromně ráda zúčastní.