Ona a já

2.

Za celý můj život jsem nepoznala jedinou osobu, která by kdy Vivien viděla. Ani jednu jedinou. Od okamžiku, kdy se zjevila na tom dětském hřišti, se všechno změnilo ve zběsilou hru, v níž jsem se snažila dokázat, že je skutečná, dokud jsem sama nedospěla k závěru, že tomu tak nejspíš ani není. Dokud mi konečně nedocvaklo, že si nejvíc pomůžu, když o ní už nikdy nebudu mluvit.

Vždycky jsem myslela, že jednou prostě zmizí sama. Doufala jsem, že se jednoho rána probudím a ona nebude ležet schoulená na zemi u mé postele. Že když budu dělat, že ji nevidím, přestane ji to bavit a vzdá to.

Pravda byla ovšem o něco složitější a jak už asi chápete, Vivien nezmizela. Vůbec ne. Žila se mnou každičký den od mých pěti, celých dvanáct let mi nedala pokoj víc než na pár hodin - tedy až na jednu výjimku - a během toho času ji nikdo nikdy nijak nezval na vědomí. Totiž pokud jsem na ni zrovna neukazovala a hystericky nekřičela, že tam opravdu stojí. Ani v ty chvíle ji ovšem nikdo opravdu neviděl. Dívali se vždycky jen skrz ni.

,,On promluvil na mě?" Vivien se na mě otočí a její obvyklý nadhled je ten tam. Prudce zavrtím hlavou, školní batoh si na klíně křečovitě drtím.

,,Ne," odpovím jí. ,,To není možný."

Paní Harwingová na mě upře pohled a muž, který stojí u Viviených nohou, se na mě obrátí a zamhouří na mě. Polknu, upřu zrak na své ruce a čekám, až mi zase nebudou věnovat pozornost. Dnes jim to trvá déle než obvykle.

Lidé nezapomínají snadno - ne v případech, jako byl ten můj. Jakmile se jednou stanete místní bláznivkou, těžko si ten titul můžete odpárat. I když už roky nemluvíte s nikým neviditelným. I když už netvrdíte, že vás pronásleduje otravná zrzka.

Stačí jeden takový moment a je to, jako byste přesně tohle všechno dělali denně.

Paní Harwingová na mě zírá o moc déle než všichni ostatní. To zřejmě proto, že stejně jako já z první řady viděla i to, jak na Vivien promluvil ten kluk. Pro ni tedy mluvil na prázdné sedačky, stejně to ovšem byla divná náhoda. Dva lidé hovořící se stejným prázdným prostorem?

Díky bohu autobus dorazí ke škole a všichni se začnou prodírat ven. Jsme na konečné zastávce. Protože paní Harwingová pořád zírá, zvednu zrak a opětuju její výraz, dokud se necítí natolik špatně, aby se neobrátila a nezamířila z autobusu ven.

Vivien stáhne nohy z druhé sedačky a nakloní se ke mně. Autobus se pomalu vyprazdňuje.

,,On mě viděl," prohlásí a já na ni povytáhnu obočí a odfrknu si, zní to ale jen nejistě. Ohlédnu se a zjistím, že vzadu ještě pořád stojí Devon a jeho stupidní kamarádi.

,,Nemohl tě vidět," procedím skrz zuby a Vivien se na mě zamračí. Opětuju její nakvašený výraz bez mrknutí oka. ,,Přestaň. Víš stejně dobře jako já, že to není možný."

,,Vážně?" Vivien si založí ruce na hrudi a povytáhne na mě jedno obočí v arogantním gestu. ,,A kdy jsem řekla něco takovýho? Podle mě mě klidně vidět mohl."

Odfrknu si a znovu otočím hlavu. Devon se cestou z autobusu zavěsil na tyč nade dveřmi a teď se tam houpe jako opice. Nevědět, že je to můj bratr, řekla bych, že konečně našel své pravé já, bohužel bych tím ale taky potvrdila, že patřím do stejné tlupy.

,,Pochválil mi boty," řekne Vivien a vyhoupne nohy do vzduchu, takže se mi její masivní černé kanady objeví přímo pod nosem. Oženu se po ní, než se jí ale stačím dotknout, zase se stáhne. Roztáhne rty do úšklebku a její výraz je přesnou definicí štěstí postaveného z lega, které vyloženě pobízí, ať ho někdo skopne. ,,Víš, co to znamená?" zeptá se mě a já si povzdechnu.

,,Ne, nevím. Pouč mě, prosím," pobídnu ji a ona zvedne prst a ukáže ven, jako by tím mířila na kluka, který vystoupil už zastávku před námi.

,,Máš svědka," pronese a když na ni nakrčím čelo, dodá: ,,Máš svědka, že jsem opravdová."

Změřím si ji kritickým pohledem a potřesu hlavou, než se ale stačím nadechnout k tomu, abych se jí vysmála, nakloní se od volantu řidič do uličky a pohlédne na mě. ,,Konečná zastávka," zabručí a já přikývnu, vyskočím na nohy a batoh si hodím na záda. Cestou ven na Vivien zavrtím hlavou. ,,Neznamená to vůbec nic," zašeptám a ona se na mě ublíženě podívá, zvládnu to ovšem ignorovat. ,,Jen si z nás někdo zase dělá blázny. Ze mě," opravím se okamžitě. ,,Ze mě si někdo dělá blázna - a vůbec není daleko od pravdy."

Během následujících hodin ve škole se mi podaří celou záležitost s klukem z autobusu vypustit z hlavy. Díky bohu si nikdo z cestujících, kteří mířili do fullertonské střední, nevšiml promluvy cizince k Vivien ani mého následujícího dialogu s ní. To mi ještě chybělo - stačilo, že mě má za divnou divná paní Harwingová. Ještě aby se znovu rozjela aféra Deedee Brooksová trpí schizofrenií a její rodina s tím nic nedělá, možná může být i nebezpečná, všichni se jí vyhýbejte.

Ne, děkuju. Lidi sotva přestali utíkat, kdykoliv jsem se za ně postavila ve frontě na oběd.

Vivien nepřestane otravovat až do třetí přestávky, potom mě ale konečně nechá na pokoji a protože v pondělí máme od čtvrté hodiny jen předměty, které shledává nudnými a život zkracujícími - literaturu, dějepis a angličtinu - opustí mě a odebere se... kamkoliv, kam chodí, když mě zrovna nepoctívá svou úchvatnou přítomností.

Vivienými oblíbenými předměty jsou odjakživa fyzika, matematika a chemie. Podezírám ji, že je to hlavně proto, že máme pana Foxe, který je... no, prostě pan Fox. Já jsem jím tedy až tak unesena nikdy nebyla - ne, že by nebyl atraktivní, u mě ale člověk ztratí veškeré plusové body jen tím, že je učitelem matematiky, fyziky a navíc ještě chemie. Jako... jak je něco takovýho vůbec možný, proboha?

Chris Whiteová se na mě před hodinou literatury otočí a zeptá se mě, jestli si nemůže půjčit moje zápisky. Chystám se říct, že ne, to už po nich ale sama chňapne a přehodí si je k sobě na lavici. Protočím očima a zavrtím hlavou, nepovažuju ji ale za něco, čím bych se měla nechat rozhodit. Už ne. Vzpomenu si na žvýkačku na její sukni a křik, který ji doprovázel, když utíkala na záchody, a aniž bych si to uvědomila, začnu se usmívat.

,,Co je tady vtipnýho, Brooksová? Povídáš si s imaginárníma kamarádama?"

Zvednu oči a ztuhnu, když si všimnu Sama Miltona, který se sesune na židli na opačné straně místnosti a mrkne na mě. Snapback mu sklouzne z hlavy a on si ho musí spravit, zatímco se většina třídy rozesměje. Srdce mi trochu klopýtne, vzpamatuju se ale rychle.

,,Jasně, Same. Zrovna jsme se bavili o té odpornosti, co táhneš za sebou."

Sam se ohlédne a stejně tak to udělá i jeho spolusedící a několik dalších zvědavých spolužáků. Potom na mě Milton nechápavě nakrčí čelo a já se ušklíbnu.

,,Tvoje ego, idiote."

Než se stačí strhnout vlna dalších urážek, jež by všechny nepochybně směřovaly mým směrem, přistane mi na stole zpátky můj sešit od Chris, která se obrátí zpátky dopředu a pohodí krátkými platinovými vlasy, aby dala najevo, že jsem pod její úrovní.

Přes můj sešit se táhne obrovský nápis magor. Znovu protočím očima a vzpomenu si na Vivien, která mě neustále varuje, že pokud to budu dál dělat, zůstane mi to.

Vstanu, vytrhnu stranu ze sešitu a zamířím s ní ke koši.

,,Alespoň už jsi se naučila psát písmeno G, Chris," promluvím k ní naprosto klidně, když si za ni zase sedám. ,,Naposledy jsi mi ho na skříňku napsala naopak."