22.

208 35 7
                                    

Když se značnou vervou o asi půl hodiny později buším na dveře Theova domu, mám trochu strach, aby se pod mými ránami nerozpadly. Uvnitř neslyším žádné hlasy, a taky tu nestojí žádné auto kromě toho Theova. Napadne mě, jestli jsou jeho rodiče vůbec někdy doma. A potom mi dojde, krátce předtím, než Theo otevře dveře, že jsem sem znovu zamířila sama, aniž bych o tom někomu řekla. Brilantní, Dee! Jestli Theo dostane chuť mě třeba i zavraždit, poslední místo, kde by mě kdokoliv hledal, je tahle díra.

Vchodové dveře se s prudkým vrznutím rozrazí a já dlouhánovi pěstí málem praštím do hrudníku, protože jsem uprostřed pohybu a chystám se dál zuřivě klepat. Naštěstí se včas zarazím a Theo stejně tak včas couvne, načež na mě překvapeně zamrká. Vlasy mu trčí do všech stran. ,,Brooksová? Co tu děláš?"

Při pohledu na jeho různobarevné oči a rozcuchané vlasy se mi stáhne žaludek. Očividně je v pyžamu - na sobě má bílé tričko, šedé tepláky a je bosý. Možná jsem ho probudila. Skoro ve čtyři odpoledne. Ani nevím, jestli pořád chodí do práce. Neviděla jsem ho skoro měsíc. Naposledy, když-

,,Potřebuju pomoc," vychrlím překotně, ale tentokrát se k němu domů nehrnu, čekám, co udělá, a při prvním náznaku oplzlého chování beru nohy na ramena a poradím si s tímhle vším sama. I kdyby on byl na celém světě jediný, kdo by mi mohl s tímhle vším nějak pomoct.

Stále na mě kouká, jako by nechápal, že jsem se tam tak zjevila. Upřímně tomu taky moc nerozumím. Oplácím mu pohled a ruce si přitom založím na hrudi, abych od něj alespoň získala odstup. Ticho je po chvíli tíživé a nepříjemné.

,,Dlouho jsem tě neviděl," promluví poté, aniž by reagoval na to, co jsem mu řekla. Promne si oči. ,,Nereagovala jsi na zprávy a nebrala telefon. Taky jsem byl u tebe doma a snažil jsem se tě zastihnout ve škole-"

,,Mlč," vyhrknu a do tváří se mi nahrne krev, těžko říct, jestli vztekem nebo hanbou. Navzdory tomu  se snažím zachovat chladnou hlavu a myslet na Vivien a na to, proč jsem sem přišla. ,,Nebudeme mluvit o ničem z toho, co se stalo. Nezajímá mě, co mi chceš říct, a jakmile mi pomůžeš a dáš mi odpovědi, zase ti dám pokoj a ty dáš pokoj mně, jasný?"

Theo poněkud zmateně nakrčí čelo a otevře pusu, hned ji ale zase zavře. Moudrá volba. Zírám na něj a povytahuju obočí, aby pochopil, že nehodlám poslouchat jeho výmluvy a vysvětlení. Nezajímá mě to a on to nakonec musí poznat, protože poraženecky pokrčí rameny a pootevře dveře. Zdá se vyvedený z míry, což je u něj neobvyklé. ,,Tak teda asi pojď dál," řekne.

Vejdu do předsíně a rychlým pohybem si zuju boty. Ponožky mám mokré, z Devonova deštníku kape na zem voda. Je mi to jedno. Jen ať si po mně uklidí.

,,Chceš čaj nebo kávu?" Theo kolem mě projde do kuchyně, přičemž se o mě v úzké chodbě otře hrudníkem.  Když ho následuju, zatínám pěsti a držím se od něj v uctivé vzdálenosti. Vybaví se mi, jak mě tu popadl a přitiskl rty na moje...

,,Nechci nic," řeknu trochu zostra a on se na mě pouze tázavě otočí. Po tom jeho věčném úšklebku není ani stopy. Všimnu si, teprve až teď, že je trochu pobledlý a pohublý, jako by mu nebylo dobře.

,,Stalo se něco?" zeptá se mě Theo a já ve stejný okamžik vyhrknu: ,,Ty jsi nemocný?" 

Otočí se ke mně zády a začne chystat dva šálky čaje, přestože jsem mu zrovna řekla, že žádný nechci. Nekomentuji to. Zřejmě je zvyklý, že je za každé situace po jeho. Posadím se ke kuchyňskému stolu na rozviklanou židli, aniž bych se ho žádala o svolení. Není tu takové hrozné dusno, jako tu bylo, když jsem tu byla tehdy v noci. Spíš naopak - div mi od úst nestoupá pára. Na kuchyňské lince už neleží tolik špinavého nádobí, ale nějaké tam přece jen je. Po Theových rodičích nikde ani stopy.

,,Brooksová," osloví mě Theo, zatímco zapíná konvici, aby mohl uvařit vodu na čaj, ,,asi jsi naštvaná, že jsem ti předtím tak dlouho neodpovídal na zprávy, ale něco jsem řešil, něco..." Náhle zmlkne, jako by zvažoval, co mi může říct, a já na něj bez výrazu civím a pomalu se mě zmocňuje další znechucení a vztek. ,,Něco se stalo. Byl jsem pár týdnů mimo. A když jsem se chtěl ozvat zase já tobě, vůbec jsi mě nebrala na vědomí. Koukni," řekne a sveze se na protější židli, načež se ke mně nepatrně nakloní a já se automaticky odtáhnu, ,,myslel jsem vážně, že ti chci pomoct. Takže jestli se něco stalo, ven s tím. Pomůžu ti."

Dívám se na něj a on se dívá na mě. Jako by se nic nestalo. Byl snad sjetej? Na chvíli úplně zapomenu na ten dnešní incident s Vivien a s Chris a na to, proč jsem sem přišla. Pohoršení a hněv mi úplně zatemní mozek. Odfrknu si a zavrtím hlavou.

,,Co je s tebou, ksakru, špatně?" vyletí ze mě a vztekle zatnu ruce pod stolem v pěst. Nejradši bych mu vrazila ještě jednu facku, aby se vzpamatoval. ,,Myslíš si, že jsem úplně pitomá - že k tobě přiběhnu jako zatoulanej pes, protože jsi tak sladkej a tak neodolatelnej? Myslíš, že ti dovolím, abys mě používal jako nějakou věc, kdykoliv se ti zachce? Asi to tak vypadá," uznám, zatímco Theo na mě poplašeně vytřeští oči a otevírá  ústa k obraně. Konvice s vodou začne vařit, kuchyň naplní z ní stoupající pára a zvuk bublající vody. ,,Nechápu, proč jsem sem ještě lezla." Rychle se zvednu, v duchu si nadávajíc, co jsem vlastně čekala - že se Theo omluví a už nikdy to znovu neudělá? Že se zachová tak, jak se měl zachovat Sam? Jsem úplně blbá. Od lidí, jako je on, jako je Sam a všichni tihleti, se nedá nic takového čekat. Neměla bych ani chtít, aby něco takového řekl nebo udělal.

A v první řadě jsem sem neměla chodit.

Theo se od stolu natáhne a chytí mě za ruku, ale já se mu okamžitě vytrhnu. Mám pocit, že mě jeho dotek pálí. ,,Dee," vysloví moje jméno s náznakem prosby v hlase a já se hořce zasměju.

 ,,Nikdy se mě už znovu nedotýkej. Praštím tě klidně znovu, Theo, přísahám bohu."

Theovy zorničky se rozšíří v dalším překvapení. Zamrká. ,,Praštíš ?" zopakuje a v obličeji je po tom slově ještě bledší. ,,Brooksová," osloví mě teď úplně jiným tónem a narovná se na židli, ,,poslouchej, prosím, já myslím, že jsi-"

,,Na odchodu," přeruším ho a projdu kolem něj, než mě stačí zarazit. Ve dveřích do chodby se otočím. Civí na mě jako na ducha. ,,Dovařila ti voda na ten tvůj zasranej čaj, imbecile."

A jakmile se obrátím a zamířím k východu, abych si tam obula boty, vzala deštník a konečně odtud jednou provždy vypadla, vchodové dveře se s dalším pronikavým vrzáním otevřou a dovnitř se protáhne vysoká postava, úplně promočená od deště a s kapucí na hlavě. Otočí se a zakleje, hlavu stále sklopenou k zemi, takže si mě všimne, až když zvedne pohled a sundá si kapuci. A já spatřím... Thea.

,,No do prdele,"  vyletí mi ze rtů a Theo ve dveřích mi věnuje líný úsměv, načež se začne ledabylými pohyby svlékat z mokré bundy, aniž by ze mě spustil zrak. Mezitím druhý Theo, ten Theo, který v kuchyni zrovna připravoval čaj, vyjde na chodbu za mnou a opře se o futra dveří. Povzdechne si a ten zvuk zní poraženecky a unaveně.

,,Brooksová," řekne bez náznaku pobavení v hlase, ,,tohle je Dylan. Ale vy dva jste se dle všeho už museli potkat, když mě z nějakého důvodu tak strašně nesnášíš."

Dylan ve dveřích se znovu zářivě usměje. ,,Nesnáší tě? Ale to je škoda. Myslel jsem, že to bude mít opačný efekt."

,,T-ty..." vykoktám ze sebe a nejsem schopna se dostat ze šoku, když se obracím na Thea a prstem ukazuju na kluka ve dveřích, ,,...ty máš dvojče?"

Theo se na mě smutně podívá a já to pochopím - pochopím to dřív, než to vysloví. Kousky skládačky zapadnou na své místo - to, proč toho Theo ví tolik o MOONu a Odrazech, proč pořád něco někde řeší a proč se tu noc choval, jako by to ani nebyl on - protože to on nebyl. ,,Není to moje dvojče," vysvětlí mi Theo a Dylan pověsí svou mokrou bundu na věšák a prohrábne si mokré vlasy, načež na mě mrkne a poskytne mi úplnou odpověď místo něj.

,,Jsem jeho Odraz."

Ona a jáKde žijí příběhy. Začni objevovat