Ona a já

19.

Jsem zpět! Začalo zkouškové, takže prokrastinuju na Wattpadu. Zdá se, že když psát nemůžu, je to jediný období, kdy psát chci. Whatever. Snad se kapitola bude líbit. Zkusím co nejdříve dodat další a do té doby hezké svátky. <3

,,Trvá to už tři týdny."

Tři týdny.

Tři týdny, během kterých se mi Theo Riley ani jednou jedinkrát neozval.

Tři týdny, během kterých se mi běhání za ním po chodbách, ustavičné sledování mobilní obrazovky a čekání na zprávu od něj, na zprávu, díky které bych svému mizernému, zpackanému životu mohla alespoň trochu vrátit řád a smysl - na zprávu, která nepřicházela, natolik omrzelo a zhnusilo, až jsem toho prostě nechala, roztrpčená a snad i dotčená Theovým odsunutí na stranu, jako bych ani nikdy neexistovala.

A tak jsem to zase jen já a Vivien, kterou běhání za vytáhlým klukem očividně ještě neomrzelo a která na něj v jednom kuse mává a snaží se ho přimět, aby jí věnoval pozornost více než půl minuty. Marně. A v mezičase Vivien někam mizí, aniž by se mi uráčila vysvětlovat kam. Všechno se vlastně vrací do starých kolejí a mně to nehorázně štve, protože...

Protože jsem to zase jen já a můj zrzavý ocásek, kdo teď stojí opřený zády o ošuntělou stěnu na školní chodbě a sleduje Thea Rileyho, který za pootevřenými dveřmi sborovny sedí u stolu s učiteli a směje se nějakému vtípku nad šálkem čaje, co má i podšálek. Jako na stupidním čajovém dýchánku.

Jsem to jen já, Vivien moji ne příliš inteligentní spolužáci.

Zrovna když polohlasně mumlám k Vivien: ,,Ten už se neozve." do mě někdo tak prudce vrazí ramenem ze strany, že se přerazím o vlastní chodidla, která jsem si v postoji přehodila přes sebe, a společně s Viviiným výkřikem se řítím k zemi.

,,Kdo už se neozve, Dee?"  Chris kolem mě projde na vysokých štaflích svých příkladě růžových lodiček a ty jsou tím jediným, co hodnou chvíli vidím, než se mi podaří odfouknout si vlasy z čela a zvednout se. V kolenou, na která jsem prudce dopadla, mně trochu bolí, k mé nelibosti mi ale Chris - a Sam, jak zjistím, když se k ní její přítel připojí a počastuje mě vyzývavým úšklebek - nezlomila žádnou kost, abych na ní mohla aspoň vymáhat odškodné.

Zvednu se na kolena a natáhnu se pro batoh, který mi ze zad odletěl od metr dál a samozřejmě se vysypal. Nevšímám si Chris ani Sama, kteří se zastaví naproti mně. Nevšímám si ani jeho rukou kolem ramen blondýny nebo toho, jak nebezpečně blízko se postavili a jak mě sledují, jako by si se mnou hodlali pohrát.

,,To tě ten tvůj frajer už nechal?"

Protočím očima, ale zarytě mlčím, když cpu své věci zase do batohu. Vivien klečí vedle mě a pochopitelně se nesnaží mi pomoct sesbírat mé věci ani mi nenabízí ruku, aby mi pomohla vstát. Na druhou stranu ale Sama a Chris častuje tak vzteklým pohledem, až mám strach, že si k nim najde cestu i přesto, že je dívka neviditelná.

Nemluvím, ani když se pokusím zvednout, ale Sam vykopne nohu, zasáhne můj batoh a mé věci se rozletí okolo podruhé.

Zvednu k němu oči a dávám si záležet, aby se mi nehnul jediný sval v obličeji. ,,Kolik ti je let, Same? Deset? Máš tohle zapotřebí?"

Pohrdavě na mě zvedne jeden koutek úst. ,,A kolik let je tobě, Dee? Patnáct? Pořád doufáš, že by tě třeba někdo mohl mít rád? Minule se to moc neoplatilo."

Moje ledová maska se prudce otřese a Chris se rozhihňá. Na okamžik se zvládnu na Sama jen dívat a zuby nehty se snažit dostat jeho slova z hlavy, vytlačit vzpomínky na ty týdny, kdy...