Ona a já

6.

Vrátím se domů hned potom, co Vivien tak nenadále zmizí, ponořená ve vlastních myšlenkách a trochu vyvedená z míry tím, co se právě stalo.

 Abyste to totiž pochopili. Já a Vivien jsme moc nemluvily o tom, kdo je a kde se tu vzala. A už vůbec jsme nijak zvlášť nedumaly nad její existencí. Ne spolu. Já to párkrát (spíš nesčetněkrát) zkoušela, ale kdykoliv jsem se jí na něco zeptala, dávala mi nejasné, mlhavé odpovědi, rychle měnila téma nebo mě prostě zkrátka dokázala za tři sekundy tak naštvat, že jsem na nějaké bádání hned zapomněla. Tolik k mé trpělivosti.

 Viviiny mistrné maskovací schopnosti ovšem nebyly tím jediným, co mě přimělo přestat se zajímat o to, co je zač. Taky za to mohly roky strávené u psychologů a psychiatrů a u členů mé rodiny, kteří pořád dokola opakovali jediné - není to skutečné.

 A v neposlední řadě v tom figuroval ten jeden jediný případ, kdy mě Vivien opravdu nechala na pokoji několik dní v kuse. Skoro jako by se vypařila. Skoro jako by se už nikdy nehodlala vrátit.

 Při vzpomínce na tohle se ale otřesu a okamžitě se snažím myslet na něco jiného. Pořád je to čerstvé, přestože už jsou to téměř dva roky. Pořád slyším svůj křik a vidím její slzy. Nikdy předtím ani potom jsem Vivien plakat neviděla. Ona mě naopak spatřil slzet tisíckrát - a většinou to bylo kvůli ní. Ale nikdy kvůli tomu neodešla.

 Tenkrát ale taky neodešla proto, že by mě rozplakala. Ne. Odešla kvůli těm hrozným věcem, co jsem řekla. Odešla, protože Sam...

 Bouchnu vchodovými dveřmi do bytu víc, než chci, protože mě svírají nepříjemné emoce. Potřesu hlavou. Vivien se chovala zvláštně, ale to neznamená, že by se už nevrátila. Nebo ano? A není to přesně to, co chci? Aby konečně zmizela? Abych nebyla blázen?

 Vzpomenu si na těch několik dní před více než dvěma lety, kdy u mě nebyla. Jestli by to bylo znovu takové... 

 A znovu - ne. To, co se stalo, když Vivien zmizela, nemělo co dělat s ní. Byla to prostě jen shoda náhod. V nemocnici jsem skončila kvůli něčemu, co Viviiana nepřítomnost nemohla způsobit ani náhodou.

 Skopnu si boty a zamířím do pokoje. Taťka usnul u televize a tak se natáhnu a vypnu ji, načež mu z klína sundám prázdný talíř od jídla a přikryju ho dekou. Až se probere, sám si z křesla přeleze na gauč. Pocítím provinilé bodnutí u srdce, když se po tmě přesouvám do pokoje. Sice je miniaturní, ale alespoň mám svůj vlastní prostor. 

 Díky bohu ne společný s Devonem.

 Dřív jsme spolu sdíleli právě ten můj. Což je dost těžko uvěřitelné, protože se tu sotva hne jeden člověk (ačkoliv to je spíš proto, že ta moje velká postel tomu moc nepřidává), ale byli jsme ještě škvrňata a tady jsme měli jen postele. Ale pak jsme začali růst a já začala mluvit o Vivien a Devon mi začal kroutit ruce za zády a kopat mě do holení pokaždé, když jsem ji zmínila, máma od nás odešla a táta rozhodl, že jejich ložnice se stane Devonovým útočištěm, zatímco já si nechám dětský pokoj. Od té doby sídlil táta na gauči a nikdy si ani slovíčkem nestěžoval, přesto jsem ale slyšela, jak občas zanadával, když se musel pro něco ohnout, a jak se mu zkřivil obličej bolestí zad pokaždé, když měl v práci těžký den a sedal si k televizi. 

 Tedy ne, že by bolest zad byla tím nejhorším, co jsem mu způsobila.

Když se ráno probouzím, jsem mírně řečeno dezorientovaná. Budík mě vytrhne ze snu, který ve vteřině, kdy otevřu oči, zapomenu, a je hlasitější než obvykle - natáhnu se pro telefon a rychle ho vypnu, přesto mi v hlavě dál bolestivě tepe. Překulím se na druhou stranu postele a schovám hlavu pod polštář, abych unikla slunečním paprskům, které na mě dopadají ze střešního okna.