Spolubydlící

Část 14

Měl jsem nutkání to zapít, to je šílený. Sedl jsem si na lavičku a pil kafe. Koukl jsem se na mobil, měl jsem pár nepřijatých hovorů..., kašlu na to. Hodil jsem zbytek kafe do koše, ačkoliv mi chutnalo a šel si pro nějaký slušnější pití.

Jiro po tom co se vzpamatoval, začal nervózně chodit po pokoji, nejdřív nenápadně a pomalu, ale pak už bylo jeho nervózní přešlapování nepřeslechnutelné. „Sakra Jiro přestaň!" okřikl jsem ho, už mě to dohánělo k šílenství. Zastavil se a podíval se na mě. I přesto, že jsem nikdy nepřekypoval soucitem, díval se na mě takovým pohledem, že mi ho bylo líto. Asi není nic příjemného, čekat na někoho, koho milujete, když víte, že může ležet kdekoliv v bezvědomí a už jsou tři ráno. „Jiro... jestli ho chceš jít ještě hledat, můžeš jít..." Usmál se na mě a běžel do chodby. „Možná se po něm taky podívám...," počkat,... co to sakra říkám... Nemám důvod ho chtít hledat... Možná mám jen špatný pocit... něco by se Hikaru mohlo stát, vadilo by mi, kdyby jeho další zranění nebylo ode mě. „Děkuju, najdu ho," zavřely se dveře. Měl jsem u postele postavenou skleničku, takže jsem ji uklidil a umyl nádobí. Byl tu konečně klid, ale nudil jsem se, začal jsem skládat peřinu na posteli, docela pěkně voněla. Přičichl jsem k ní, ta vůně mi byla povědomá, ale ne moje. Zabořil jsem do peřiny nos a natáhl vůni. Ještě chvíli jsem přičuchával a snažil se vzpomenout, ale prostě to nešlo. Poskládal jsem peřinu a přemýšlel, jak se dál zaměstnat, abych neumřel nudou.

Šel jsem pít, jak jsem měl v plánu. Původně, to měly být dvě piva, nebo jeden panák, ale... z ničeho nic, se to začalo objednávat samo. Byl jsem opilý, což pro mě nikdy neznamená nic dobrého. Všechno jde tak nějak snáz a je mi to víc ukradené. Nějakým způsobem jsem se do něčeho připletl. Byl to on, kdo po mě vyjel, nevím proč. I přesto, cítil jsem jak krev, i když jsem jí teď neměl na rozdávání, ve mně naprosto vřela. Vytáhl mě za límec ven, nečekal jsem to a rovnováha teď ne úplně fungovala, takže jsem se tomu ani nebránil. Kdyby mě někdo z ničeho nic, bez varování, chytil za límec jako teď, když bych byl střízlivý, tak bych mu hned flákl, ale... střízlivý jsem nebyl a on taky ne.

Venku už byla tma, nevím kolik bylo, ale díky tomu, že mě vytáhl z hospody, jsem nemusel platit, to jsem si v tu chvíli neuvědomoval.Ještě zmatený, jsem dostal první ránu, byl opravdu opilý, takže se mi trefil do pravé půlky hrudi, ale i tak to bolelo. Spadl jsem, ale za pomocí zdi, jsem se vyplazil na nohy, dřív, než se ke mně přiblížil. Taky jsem mu dal ránu, o dost povedenější, než byla ta jeho. Byl jsem sice zesláblý a opilý, ale moje tělo bylo připravené se rvát. Moje pěsti byly připravené, zasáhnout cíl a neminout.Trefil jsem se do jeho nosu, taky spadl a z nosu se mu ve vteřině spustila krev. Nechal jsem ho se postavit na nohy a vrazil mu další, to se ještě jednou opakovalo, ale alkohol dělá opravdu své a na počtvrté jsem ho nenechal ani se postavit a třikrát ho kopl do žeber, nebylo to zrovna moc čestné, naštěstí snížená rovnováha a kapka rozumu, která mi zbyla, udělala své. Zastavila se mi noha těsně před čtvrtým kopancem a začal jsem padat na zeď, byla jen kousek zamnou, takže to vydalo jako bych se opřel. „Jsi v...po-poho-dě?" zeptal jsem se.Nebyly to silné kopance, přece jen, opilý se udržet na jedné noze a k tomu ještě do někoho kopnout, není nic lehkého, i přesto... radši jsem se zeptal, i když to byl on, kdo mě napadl. Zvedl se a postavil na nohy. „Jo," odpověděl. Pořád jsem se chtěl rvát, nestačilo mi to, ale držel jsem se. Oba jsme se vydýchávali, já k tomu vstřebával tu touhu.Nakonec jsem se rozhodl jít zpátky do hospody, pořád jsem neměl dost a chtěl pít dál. Otevřel jsem zadní dveře, ve kterých stál nějaký jeho známý. „Jsi v pohodě?" zeptal se ho, on přikývl. Jeho pohled přešel na mě, byl vyšší než já.