Spolubydlící

Část 21

Byl jsem na Hikaru naštvaný. Potom co jsme to dělali, byl jako hadrová panenka a k tomu, jak sám řekl, už několikrát ztratil vědomí. Ten blbec se chce snad zabít, ale až zjistí, že na posilovnu nemá dost sily tak přileze. „Jiro, nemusíš se bát, nic ti dělat nebudu. Už o to nemám zájem," měl jsem nový cíl, který jsem chtěl víc, než jsem kdy co chtěl, Hikaru. „Ee...? Vážně?" „Už bys neměl být v ohrožení." „Vážně? Takže už mi nebudeš pít krev?" „Pravděpodobně ne... Už ji nechci," ano chci Hikaru, ale to vědět nemusí. „Keiji, ani nevíš, jak jsem šťastný, ušetřil jsi mi strašně moc starostí." Starostí? Jak by kvůli tomu mohl mít starosti, nespletl si to s depresemi?

Hodina pryč, dvě hodiny pryč... buď se ten blbec někde válí v bezvědomí, nebo vážně šel do posilovny a cvičí tam. Půjdu se nakrmit. Odešel jsem ven a nechal Jira samotného. Snažil jsem se jít daleko od budovy internátu, nepotřebuju, aby mě někdo podezříval.

...

Vybral jsem si nějakou dívku, telefonovala a zašla si do uličky, aby tolik neslyšela hluk ulice při telefonování. Položila telefon a chtěla se vrátit zpět mezi lidi, jenže jsem ji chytil a dal ji ruku před pusu, aby nemohla křičet. Nemohla utéct, stáhl jsem ji trochu víc do té uličky, tak, aby si nás opravdu nikdo nemohl všimnout. Zakousl jsem se a pil, plakala, což mě ještě víc nabudilo, zakousl jsem se hlouběji a do jiného místa. Něco mumlala přes ruku, kterou měla na puse a bránila se. Její beznaděj se mi líbila a tak jsem pokračoval, dokud nezačala slábnout a nezabil jsem ji. Sakra... teď tu zůstane tělo... Všiml jsem si dřevené krabice, je běžné, že jsou poházené po ulicích, kde nikdo moc nechodí, nosí se v nich zboží. Nacpal jsem ji do krabice, přihodil pár kamenů a zavřel víkem se zrezlými hřebíky. Otřel jsem si pusu od krve a hodil si krabici na rameno, ani moc nevím, jak se mi ji tam povedlo nacpat. Svezl jsem se autobusem, nikdo si nevšiml, že vezu mrtvou dívku v krabici. Přijel jsem někam do přírody, bylo tam jezero, přesně to co hledám. Byl tu jen jeden pár a ti byli až moc zahledění do sebe, aby si mě všimly. Opatrně, tak, aby to nešplouchlo, jsem dal krabici do jezera, ze které ve vodě vyplavalo pár vzduchových bublin. Bylo hodně hluboké, takže bylo jedno, že to bylo na kraji. Víko s hřebíky se postará, že se její tělo nedostane na hladinu a krabici na dně udrží kameny. Jel jsem dalším autobusem zpět, moc se mi nevyplatilo ji zabít, její krev nejen že nebyla tak skvělá jako Hikaru, ale musel jsem si kvůli ní udělat tenhle malý výlet, i když to je jen půl hodiny autobusem. Přišel jsem do pokoje, Jiro byl pryč a Hikaru tu ještě taky nebyl, při té příležitosti, jsem si vzal svoji peřinu, která ležela poskládaná na jeho posteli.

Mark byl vážně fajn, ještě jsme nějakou dobu cvičili. Měl jsem už dost, byl jsem v posilovně déle, než Mark, protože jsem přišel dřív. Řekl jsem mu, že už půjdu a vyrazil do sprch. Přikývl a řekl, že ještě chvíli zůstane, ale ať na něj počkám. OK, šel jsem do sprch, nikdo tam nebyl. Pustil jsem sprchu a začal přemýšlet, přemýšlet nad vším. Naštvalo mě to, praštil jsem pěstí do kachliček a to byla moje poslední kapka síly. Černo před obličejem a nic.

Probudil jsem se, na hrudník mi dopadaly kapky vody ze sprchy a Mark tu ještě nebyl, nemůžu si dovolit být před ním v bezvědomí.Vypadalo by to, jako bych to nezvládal a přehnal to s cvičení, ale to nebyla pravda, jen mi chyběla krev. Vstal jsem ze země a začal se umývat, chvíli po tom přišel Mark. Šel na sprchu hned vedle mě. Chvíli bylo ticho, bylo to až děsivý. „Hikaru, upřímně, ty jsi snad vylezl z hrobu," zasmál se. Nechápal jsem, o čem to mluví, to snad jde poznat, že jsem byl v bezvědomí. „Podívej se na sebe," smál se. „Od koho to máš? Myslel jsem, že máš dobitej jen xicht,ale ty jsi asi vážně vylezl z hrobu." „Nedostal jsem nakládačku." „Tak co teda?" pořád se smál, bavil se tím. Co mu na to mám říct... „Nevím jak to vysvětlit." „Snesu všechno," začal se mydlit. „Někdo mě napadl a pustil mi žilou... Takže se mi občas motá hlava a někdy to skončí bezvědomím. Včera...," u slova včera jsem se na chvíli zarazil, ano včera jsem toho dělal hodně, „jsem se opil a tyhle dvě věci dohromady moc nejdou. Vyhlídl si mě nějaký típek,sejmul jsem ho, jenže tam pak přišel někdo, kdo ho znal a zase se mi zamotala hlava, takže jsem tam sebou švihl a on mě v bezvědomí zkopal." „Takže jsi dostal nakládačku," zasmál se vítězoslavně. „Dalo by se říct," zamručel jsem nevrle. „Proč sis nechal pustit žilou?" umýval si vlasy. „Ztratil jsem vědomí,"zasmál jsem se, už mi to bylo trapný. „A teď ho neztratíš?" ptal se. „Ne neboj,jsem v pořádku." Smyl ze sebe pěnu, už jsem byl taky umytý. „Můžu se podívat na tu ruku?" „Na ruku?" „Jo, na ruku. Říkal jsi, že ti někdo pustil žilou, krvácí ti to." Podíval jsem se na ruku, měl pravdu, obvaz byl celý zakrvácený. Bylo to asi kvůli cvičení. „Tys vážně vylezl z hrobu, dej mi tu ruku." „Nechceš, až budeme oblečení?" „Ne." Nahlas jsem vydechla na náznak odporu, ale ruku jsem mu podal.