Spolubydlící

Část 54

Já i Keiji jsme nastoupili úspěšně do druhého ročníku a už je to něco přes půl roku, co s ním chodím. Trvalo mu několik měsíců, než mě přesvědčil, ale nikdy by mě nenapadlo, kolik se toho změní, když jeho žádost přijmu. Nemohl jsem si přát nikoho lepšího, nebyl důvod obávat se vztahu s ním. Můžu s veškerou hrdostí říct, že ho miluju. „Hikaru vnímáš mě?" „Jo, jo, nějak jsem se zasnil, promiň." „Dobře, tak já jedu." „A nechceš tu ještě aspoň hodinu zůstat?" začal jsem se sápat po jeho těle pro objetí. „Hm? Proč?" „Budeš pryč celý týden, to je dlouho." „Není to zas až tak dlouhá doba." Očividně mu nedošlo, co jsem měl na mysli. Přitiskl jsem se na něj, jednou rukou jsem mu zajel pod tričko na záda a druhou mu zmačkl zadek. Nevině jsem se mu podíval do očí a on se usmál. Jistě, teď už to chápal velmi dobře. „Myslím, že mi jede ještě jeden za hodinu a půl," oznámil mi. Usmál jsem se a zatlačil ho ke zdi. Strhl jsem z něj tričko a na chvíli převzal iniciativu, ale dlouho mi to nevydrželo. Nakonec to převzal Keiji a jako obvykle to bylo skvělý.

...

Cítil jsem se opuštěně, když Keiji se spěchem vyběhl z pokoje. Pokoj byl o dost prázdnější, jakoby z něj někdo vystěhoval všechen nábytek a zbyly jen pouhé holé zdi. Ležel jsem v posteli a chvíli si z mrzutosti, která vznikla z pocitu samoty, pro sebe něco mrmlal. Nakonec jsem se zvedl z postele, umyl se a šel si něco uvařit. Každá minuta byla prázdná, jídlo jsem neměl chuť jíst, tak jsem se zvedl a jako obvykle si šel zatrénovat do posilovny. Na Marka jsem tam už několikrát narazil, oba děláme, jako že se nic nestalo, ale je to jiné. Konverzace zamrzá po pár větách, ne že by mi to vadilo, záleží mi jen na Keijim.

...

Dny se zdály rutyními, a i když mi Keiji párkrát zavolal, vydrželo mi nadšení jen chvíli. Ještě vydrž jeden den a Keiji přijede. Začal mi zvonit mobil. Měl jsem obrovskou radost, to bude určitě Keiji, běžel jsem pro telefon.