Spolubydlící

Část 24

Hikaru zazvonil mobil, vytáhl ho z pod polštáře a zvedl to. Že by to byl ten zmetek, co Hikaru doprovodil do pokoje? Sedl jsem si a snažil se odposlouchávat, Hikaru jsem rozumně dobře, ale z jeho mobilu jsem slyšel jen mumlání a ničemu z toho nerozuměl, bylo to moc potichu. Sakra Hikaru, nemůžeš si to dát nahlas?

„Poslouchám."„Pamatuješ si, jak jsem ti přišel pomoct do kuchyně s loupáním brambor?" „Ano, bylo to od tebe milé." „Nešel jsem ti pomoct, protože jsem chtěl být přátelský." „A proč teda?" „Nech mě domluvit... Když si první den přišel a usnul, Keiji mi ublížil, fyziky, a proto si od něj držím odstup, bojím se ho. Nechtěl jsem s ním být v jedné místnosti, a proto ti šel pomoct do kuchyně a ze samého důvodu jsem přijal nabídku jít se podívat do města. Jenže jak jsme si povídali u jídla, které jsme spolu uvařili, tak jsem si tě oblíbil a připadal si špatně, že tě chci takhle zneužít pro svoje dobro. Takže jsem navrhl film, abych to trochu napravil, jenže mě opět napadlo toho využít. Víš Hikaru, já se nebojí tmy, ale Keijiho, takže jsem chtěl spát vedle tebe, aby mi nemohl nic udělat." Nadechoval jsem se, abych něco mohl říct, ale předběhl mě." „Asi se chceš zeptat, proč jsem po tobě chtěl jen dva dny..." Zavřel jsem pusu. „Víš, hned první den se mi mimo zrak Keijiho podařilo napsat SMS mámě. Napsal jsem jí, že tu nechci být, protože mi můj spolubydlící ubližuje. Odepsala mi, že mě může vyzvednout nejdřív za dva dny, protože jak ona, tak táta je na pracovní cestě. Takže proto, jsem chtěl jen dva dny... Jenže pak ses zranil a nemohl jsi spát vedle mě, takže si vedle mě ustlal Keiji, aby mi mohl v noci ubližovat. Měl jsem druhý den odjet, jenže mi na tobě záleží, bál jsem se tě s ním nechat." „Tobě na mně záleží?" „Ano." „A proč?" „K tomu se dostaneme... Druhý den jsem volal mámě, když jsem šel do toho papíráku na městě a říkal jí, co mi dělá, jenže jsem tě nemohl nechat s ním, když jsi byl k tomu všemu zraněný. Podařilo se mi mámu přemluvit ještě na jeden den, než mně odveze pryč, nebyla nadšená, ale když znala moje důvody, tak svolila. Chtěl jsem nějak zařídit, aby tě někdo držel dál od Keijiho, aby ti neublížil, ale dneska slíbil, že s tím přestane. Takže tě s ním už můžu nechat. Docela lituju, že jsem mámě volal, už jí nepřemluvím, aby, mě nechala na internátu, takže s tebou už nemůžu být, moc mě to mrzí." „Počkej, co to říkáš?" „Občas tě přijedu navštívit, jestli o to budeš mít ještě zájem, po tom, co ti to řeknu." Nevěřil jsem vlastním uším, on odjíždí. „A teď ti chci říct tu nejdůležitější část..." Bál jsem se, že řekne, že se vyspal s Keijim a to je hlavní důvod, proč odjíždí. Ano, sice to zní divně a je to nepravděpodobné, ale moje mysl byla zahlcena vzpomínkou, kdy jsem to zjistil. „Když jsem tě žádal o to, jestli bych vedle tebe mohl spát, říkal jsem ti, že nejsem gay. Hikaru, lhal jsem ti." Spadla mi čelist a nebyl jsem schopný nic říct. „Moc hezky voníš Hikaru." „Cože dělám?" „Že hezky voníš a vypadáš sladce, když spíš..." „Hezky voním? Vážně?" nevím, jestli moje „vážně" znělo jako „Opravdu?" nebo jako „To jako vážně?" ale myšleno bylo obojí. „Ano...," odpověděl klidně. „Když jsme šli do toho města... Bral jsem to jako rande." „Rande?" „Proto jsem tě vzal do toho obchodu a vybral ti oblečení, abys na mě měl vzpomínku. A víš proč, jsem to bral jako rande, Hikaru?" „Nevím," odpověděl jsem zcela omráčený, jinak bych reagoval asi jinak. „Protože... tě miluju, Hikaru." Vydechl jsem nahlas pusou, jako by mi někdo na plíce položil kámen a já právě vydechl poslední zásobu kyslíku. „Mi-lu-ji-tě." Vtiskl mi to slovy do tváře, aniž by byl někde poblíž. „Hikaru... Nenávidíš mě? Chceš se mnou od teď ještě někdy vůbec vidět?" „A-Ano chci," můj obličej byl kvůli Jirovu vyznání celý rudý. Nevěděl jsem, jak to mám zpracovat. „To jsem vážně rád..."

I přesto, že jsem neslyšel, co říká protější strana a ani nevěděl kdo Hikaru volá, snažil jsem se z jeho slov odvodit, o co jde. „Ahoj, co potřebuješ?...Dobře... Poslouchám... Ano, bylo to od tebe milé... A proč teda?...," nadechl se a chtěl něco říct, ale hlasem v telefonu byl přerušen a po malé chvíli očividně ztratil zájem to říct. Sakra, mohlo to být důležitý. „Tobě na mně záleží?" řekl Hikaru a ve mně hrklo. „A proč?... Počkej, co to říkáš?" V jeho očích se objevily obavy a ten na druhé straně chvíli mluvil, no, vlastně docela dlouho.Čekal jsem, co dalšího se bude dít, ale pochopil jsem, že je to hodně vážné až v ten moment, kdy Hikaru spadla čelist, vypadal zmateně. „Cože dělám?... Hezky voním? Vážně?... Rande?... Nevím," poslední slovo znělo, jakoby ho někdo něčím omráčil. Hlas v telefonu zase mluvil. Hikaru najednou nahlas vydechl, jeho dech, byl jakýsi roztřepaný. To znám... tenhle způsob výdechů a nádechů, někdo ho musel pocitově zasáhnout. „A-Ano chci," vykoktal ze sebe a mnou jakoby projel šíp. On chce jít na rande? S kým? Je to dívka a nebo... ten co ho do provodil do pokoje.