Spolubydlící

Část 7

Začal jsem se opět probouzet, světlo teď bylo nepříjemnější než obvykle. Zakryl jsem si hlavu peřinou. Sice nevím, jak jsem se dostal do postele, ale byl jsem za to rád.

„Hikaru!" zavolal ten zmetek Juiro. „Ššš...," zasyčel jsem na něj. „Co jsi mu udělal? Proč leží u tebe?" protestoval. „Nic, plesknul sebou v kuchyni, tak jsem ho odnesl." „To pořád nevysvětluje, proč je ve tvé posteli." Vstal jsem a šel za Juirem. Chytil jsem ho jednou rukou za obě zápěstí. Mám hodně velké ruce. „To neuděláš..."„Co když ano...," zahryznul jsem se mu kousek pod krk na rameni a v ten samý moment mu zacpal rukou pusu, aby nekřičel. Tentokrát sebou moc nešil, věděl, že to jinak bude víc bolet, už si to pamatoval.

Nevzal jsem mu moc krve, potřeboval jsem ho zkrotit..., ne zabít. Kdybych si pokaždé vzal hodně, nic by z něj už nezbylo a nebylo by co krotit. Musel cítit bolest z mých tesáků v jeho kůži a to několikrát, jinak bych ho nikdy nemohl ovládat. Samozřejmě, když jsem se zakousl poprvé, musel jsem mu jí vzít víc, ale teď už to není potřeba, jen aby cítil tu bolest, to je potřeba. „Nehýbej se," řekl jsem mu. Nevím, jestli mě poslechl ze strachu, anebo věděl, že nemá na výběr a začal se podvolovat, ale líbilo se mi to. Chtěl jsem ho ještě potrestat za to, že mě několikrát odmítl, ale byl tu Hikaru. Nesměl nic vědět, dokud nezkrotím Juira.

Když teď stál klidně, bez sebemenšího pohybu, zakousl jsem se znovu, ale do jiného místa. Dal jsem mu ruku z pusy a pustil mu ruce, abych si ho mohl přitáhnout blíž. Couval, takže nakonec zády narazil na zeď. Chytil jsem ho okolo pasu. Dělal jsem to schválně tak, aby to bolelo co nejvíc, cítil jsem, jak se mu z bolesti křečují svaly. Zapřel se mi rukama do hrudi a snažil se mě dostat dál. Začal bolestí kňučet a po tváři mu tekly slzy. Jeho bolestný nářek byl docela hlasitý, takže jsem vytáhl tesáky z jeho kůže. „Juiro, jsi moc hlučný... Přece nechceš probudit Hikaru, i kdyby to teď viděl, nebyl by ti schopný pomoct," pak jsem se přiblížil těsně k jeho uchu: „Víš přece, že teď musí odpočívat, mohlo by se to zhoršit." Cosi pustil z ruky, nevšiml jsem si, že něco drží. Udělal náhlý pohyb rukou, že jsem si myslel, že se chce začít bránit, ale místo toho sám sobě dal ruku před pusu. „Moc hodný."

Slyšel jsem zvláštní zvuky, ale v hlavě mi hučelo až příliš na to, abych tomu věnoval větší pozornost.

Ještě chvíli jsem Juira trápil, už vypadal, že to moc dlouho nevydrží. Propustil jsem ho a sedl si do kuchyně. Dobrou půl hodinu seděl na zemi, než se vzpamatoval. Měl jsem po té krvi dobrou náladu, škoda, že tu není nějaká holka, aby mi ho vykouřila. Juiro prošel okolo mě velkým obloukem, aby se mohl napít. Dostal jsem nápad... „Juiro, vykuř mi ho." Vyprskl vodu, co měl v ústech zpět do skleničky. Kdybych ho před chvíli nekrotil, možná že by na mě začal řvát, že jsem debil... Jenže, on se teď nezmohl ani na to se pohnout. Ten respekt v jeho očích, smíchaný se strachem, bylo něco nezaměnitelně úžasného. Chvíli jsem do těch očí koukal a pak se zvedl, věděl jsem, že to co jsem mu řekl, byla blbost. Zamířil jsem k Hikaru, podívat se, jestli dejchá. Už jsem natahoval ruku po peřině..., když se najednou ozval Juiro: „Ne...," zvýšil hlas a pak už mluvil jen potichu. „Udělám to, jen mu prosím nic neudělej. Nedotýkej se ho..." Chvíli jsem na něj civěl. Co že to právě řekl? Chvíli trvalo, než se mi to v hlavě poskládalo. Takže mu na Hikaru záleží víc, než na sobě... neříkejte mi, že ho miluje... Vážně jsem chtěl jen zkontrolovat, jestli žije, ale... tohle bylo mnohem lepší. Perverzně jsem se usmál a šel si opět sednout na židli v kuchyni.