Spolubydlící

Část 52

Vyběhli jsme před internát a Keiji se konečně zastavil. „A co teď?" „Zatím nevím." „Tak proč jsme tak běželi?" „Pojď," táhl mě zase někam pryč s poletujícím úsměvem na tváři.

...

Keiji konečně zastavil: „Keiji, kde teď jsme?" „Nemám tušení," řekl s nadšením. „A proč z toho máš radost?" „Bude to sranda. Máš hlad nebo žízeň?" „Obojí, od rána jsem nic nejedl a ani nepil." „Dobře, něco najdu." „Co ty? Nemáš hlad?" Keiji se pomalu otočil obličejem ke mně. V ten moment mi to došlo... „Em... Teda, já jsem... Tak jsem to nemyslel..., ale em... jestli máš vážně velký hlad, tak... tak možná můžeš trošku..." „Hikaru," položil mi ruku na rameno, „ tohle po tobě nechci." „Jo, díky... Já jen, že kdyby byla velká nouze, tak si můžeš sem tam trochu vzít." Keiji mě objal. „Tak to se budu snažit, aby taková nouze nikdy nenastala." Musel jsem se zasmát. To je od něj vážně milé. Pustil mě: „Tamhle je nějaká hospoda," vykročili jsme společně směrem k ní. Vešli jsme a sedli si na místo. Vzal jsem si lístek a očima přejel po nabídce. Vteřinu na to u nás byl číšník s optáním, co si dáme k pití, oba jsme si objednali vodu. Na to, že mi většinou trvá déle než půl hodiny než si vyberu, jsem byl tentokrát vcelku rychlý. Hlad je prostě hlad. „Co sis vybral," zvedl jsem k němu hlavu až v průběhu toho co jsem mluvil. „Mám si taky něco vybrat?" „A co jsi dělal celou tu dobu?" vykulil jsem oči. Zasmál se: „Dej mi pět minut." Sledoval jsem ho, jak jeho oči jezdí po textu. Zvedl oči, na vteřinu se na mě podíval a pak se zasmál. Na chvíli jsem uhnul pohledem jinam, ale nedalo mi to a znovu jsem sledoval jeho tvář. „Tak... mám vybráno," zvedl hlavu od lístku. Řekl to docela nahlas, takže k nám okamžitě přiběhl číšník. Objednali jsme si. „Jak ti je?" „Hm...?" nevěděl jsem v první chvíli, co má namysli, „ A jo... Jo, dobrý. Už aby se to zahojilo, je to otravný. Ta pořezaná ruka mě štve asi nejvíc, nemůžu nic pořádně držet a bolí mě tak ze všeho nejvíc..., ale co s tím," povzdechl jsem si. „Je mi to líto." „Není to tvoje chyba a navíc tvoje sestra řekla, že nás nechá na pokoji, ne? Tak na to zapomeň. Řekni mi něco o sobě..." A tak začal dlouhý rozhovor o všemožných kravinách. Od smíchu už mě bolely břišní svaly a s každou další vteřinou smíchu jsem si myslel, že už se dál smát nedokážu, ale nešlo to zastavit. Oči mi smíchy slzely a stejně na tom byl i Keiji. Radši jsme se přemístili ven. Tam se nám konečně povedlo trochu zklidnit. „Fuu... Takhle jsem se už dlouho nesmál," poznamenal Keiji. „Taky." Hodil jsem sebou na zem do trávníku. „Co blbneš," zasmál se „ víš, že sis ustlal hned vedle cesty?" „Ano...," dobře, uznávám, že ležet ve městě vedle cesty na trávníku může vypadat divně, ale řekněte mi, proč někdo udělal ve městě takovýhle mini palouček. „Pojď si taky lehnout." „Ty jsi blázen... Můj blázen...," lehl si vedle mě a políbil mě. „Co blbneš, jsou tu lidi."

Nemohl jsem odolat a musel dát Hikaru pusu. Jen maličkou, ale musel. „Co blbneš, jsou tu lidi." Musel jsem se zasmát. Vadí mu to, že jsem to udělal nebo to že tu jsou lidi? Podle jeho toho co řekl, to znělo, jako že problémem jsou spíš lidi, než samotný fakt, že jsem ho políbil. Rozcuchal jsem mu rukou vlasy, „Jak dlouho tu máš v plánu ležet?" pomalu jsem se zvedl do sedu. „Nevím." „Jak nevíš, dívají se na tebe lidi." „Když jsi udělal tam to před chvílí, tak se taky dívali..., tak proč by to mělo vadit teď?" „Hikaru?" „No?" „Vyspíš se mnou?" byla to okázalá otázka, to musím uznat, ale zkusit jsem to musel. Hikaru vykul oči stejně udiveně, jako když zjistil, že jsem si nevybral jídlo. „Co jsi říkal?" „Myslím, že jsi slyšel dobře," zasmál jsem se, „Takže?" „To to chceš řešit tady?" Velmi pozitivní zprávou pro mě bylo, že to i hned nezavrhl. Musel jsem se prostě usmívat. „Keiji? Vysvětli mi co je to za perverzní úsměv, děsíš mě," taky se posadil a posunul se kousek ode mě. „Perverzní? Takhle se usmívám, když mám dobrou náladu." „Je to fakt děsivý," zasmál se. „Tak můžeme jít," zvedl se z trávníku. Z nějakého důvodu jsem se vážně těšil, až budeme na internátu a v okolí nás dvou nikdo nebude.