Spolubydlící

Část 15

Nezdál se opilý, takže když mi dal pěstí, bylo to přesně do obličeje. Touha rvát se ještě narostla, trochu jsem se vzpamatoval a postavil se do postoje. Šel po mně, další ráně jsem se vyhnul a zaútočil. Začali jsme se rvát. Díky bohu už jsem neschytal ani jednu ránu do obličeje. Bolest celkově byla dost utlumená, takže kdykoliv se trefil do břicha, nebo kamkoliv jinam, byl jsem schopen se rvát dál. Myslím, že tomu dost pomohly svaly, které mi jako brnění pokrývaly tělo. Vyrazil jsem mu pár zkažených zubů, nebo spíš už jen pahýlů, které měl v puse. Vyflusl krev a rvaní pokračovalo, ale ten kdo prohrál, jsem byl nakonec já. Zamotala se mi hlava, černo před obličejem a ztráta vědomí. Pravda, měl jsem na sebe dávat pozor, moc dobře si pamatuju, jak mi včera bylo a jak mi bylo ráno. Nebyl jsem ve stavu, schopný se rvát a vyhrát, ale tělo se chtělo rvát a já se tomu podvolil.

...

Probudil jsem se a zvedl se ze země, pořád se mi motala hlava, ale už jsem tu byl sám. Rozesmál jsem se. „Můžu si za to sám," přišlo mi to vtipné. Vyšel jsem na ulici a hledal, jak se dostanu domů. Zapnul jsem navigaci v mobilu, nikdo mi nechtěl poradit, kudy mám, jít. Chápu... kdo by chtěl radit někomu, kdo má modřinu přes půlku obličeje a to ani nevím, jak vypadám teď po tom, co jsem se rval, ale do obličeje jsem dostal jen jednou, tak to snad není tak hrozné. Tu kšiltovku jsem tam musel někde nechat, ale vracet se už se nebudu.

...

Došel jsem na internát, když jsem viděl ty pohledy upřené na mě, když jsem šel po chodbě a všímali si mě ostatní, co tu taky bydleli, musel jsem se usmívat. Připadlo mi to vtipné, ale kdybych se teď přede všemi začal v tomhle stavu smát, měli by mě za blázna, ale blázen tu byla ta holka.

Vešel jsem do pokoje, Keiji stál kousek přede dveřmi a díval se na mě. Momentálně mi přidalo jako dobrý nápad si z něj udělat postel, padl jsem na něj a chytil se ho.

Pořád v mých myšlenkách převažoval ten blbí pocit, přišel jsem ke dveřím a přemýšlel,jestli ho mám jít hledat. Dveře se samy otevřely, myslel jsem si, že je to Jiro, ale ze dveří vyšel Hotaru, bylo zřejmě, že se porval. Chtěl jsem ho seřvat, ale přepadl na mě a chytil okolo pasu. Byl z něj cítit alkohol.„Ty blbečku, pusť mě," zakřičel jsem. Něco zamrmlal. Naštvaně jsem vydechnul vzduch v plicích a podepřel ho, jinak bychom nikam nedošli. „Kde jsi byl, co jsi dělal?" zeptal jsem se ho. „Co říkal doktor, byl jsi tam?" „V pohodě." „To ti neřekl. Nějaký léky nebo něco," proč se vůbec starám... „Ne." „Dobře." Chtěl jsem ho odvést do postele, ale začal se bránit. „Ne, já nechci být sám," šel v proti směru. Moc mi to neulehčoval. „Tak co chceš!" neodpověděl mi. Sedl jsem si s ním na sedačku. Opřel se o mě,tak jsem si na jeho hlavu položil tu svoji. V ten moment, se mi spojila vůně z peřiny s ním, rozhodně to byla ta samá vůně, i když ji teď trochu překrýval alkohol, ale byl zpocený, takže to bylo dost vyrovnané. Přičichl jsem, opravdu to byla ta samá vůně, zajímalo by mě, co používá za voňavku. Zase mě chytil okolo pasu. „Co děláš?" zeptal jsem se klidně. Zavřel oči a přitulil se ke mně jak holka, chytil mně ještě pevněji, ale pořád dost jemně. „Hikaru, Jiro se o tebe bojí, měl bys mu zavolat, nebo napsat SMS, čeká na to. Šel tě hledat." „Ne, nechcíííí." „Běž si lehnout." „Ne, je mi vedro." Pravda, hřál, ale to co udělal, mě překvapilo, začal si svlíkat tričko. Moc mu to nešlo. „Pomoz mi!"řekl vyprovokovaně. Zhluboka jsem se nadechl, přetáhl mu tričko přes hlavu a položil ho vedle. Zase se na mě nalepil. Tělo měl pokryté svaly a novými modřinami, pravděpodobně byly i dost bolestivé. Jiro si vážně vybral dobře... Dal jsem mu ruku okolo ramene, zavrtěl se, chytil mě za ruku a dal ji okolo svého pasu. Sjel jsem mu po pase níž, protože mi ji dal moc vysoko a bylo to nepohodlné, ale neuvědomil jsem si, co to se mnou udělá. Jiro si vážně vybral... dobře.