Spolubydlící

Část 5

Začal jsem ho provádět po městě. Ukazoval jsem mu místa, která se mi zdáli, že mu budou užitečná. Taky jsem mu ukázal ulici, kde je hodně obchodů, do jednoho z nichž jsme šli nakoupit jídlo na večeři. Trvalo nám to docela dlouho, museli jsme se nejdřív shodnout na tom co budeme vařit.

Nakonec jsme vyšli z obchodu a ještě procházeli ulicí. Bylo tam docela rušno, ale bavili jsme se až moc dobře na to, aby nám to vadilo. Zastavil se u papírnictví: „Hele, potřebuju si tady něco koupit."„Dobře, počkám."„OK, budu se snažit být rychle zpátky."„V pohodě, nespěchej."

Vešel do obchodu. Rozdělal jsem si pití a napil se.„Ahoj," ozvalo se za mnou. Otočil jsem se a taky pozdravil:„Ahoj,... známe se?"„Ne tak úplně. Znáš Keijiho? Je to můj bratr." „Jo znám," zasmál jsem se.„Nevěděl jsem, že má sestru. Odkud mě znáš?"„Jste spolužáci, že ano?" „Ano, dokonce jsme i spolubydlící."„Viděla jsem vás jak jdete spolu," usmála se. Pravděpodobně viděla jak spolu jdeme na přednášku.„Dokonce i spolubydlící," šeptla si pro sebe.„Ano, když tu se mnou chvíli počkáš, seznámíš se s Jirem... To je další spolubydlící, jsme na pokoji jen tři." Zavrtěla hlavou.„Neříkej Keijimu že jsem tu byla, nemá mě moc v oblibě." Přikývl jsem, sourozence sice nemám, ale od přátel jsem slyšel, že se časté hádky nejsou nic výjimečného.„Už půjdu."„ OK, čau." Odešla. 

Podíval jsem se směrem k obchodu, Jiro ještě nešel. Cosi mě štíplo do ruky, pravděpodobně to byl nějaký komár, zatřásl jsem zápěstí. Hmyz tu byl docela otravný, no..., hodně otravný. Jiro najednou vyšel z obchodu.„Jsem tu," zavolal. „Super."„Nemáš hlad?"„Jo, trochu."„Co třeba kebab?"„Jo, někde tu byl stánek."

Našli jsem stánek s kebabem a za chvíli ho pojídali na lavičce.„Hele,... Hikaru."„Hm...?"„Vím, že to bude znít divně,... ale radši se s Keijim moc nesbližuj a měj se na pozoru. Nemůžu ti říct důvod, nevěřil bys mi, ale dávej si před ním pozor. Je nebezpečný."„Nechápu o čem to mluvíš, je v pohodě, vážně. Dneska jsem zjistil, že jsme spolužáci. Trochu se sám za sebe stydím, včera jsem si ho na hodinách vůbec nevšiml," zasmál jsem se. Jiro se netvářil moc nadšeně, když jsem ho nebral vážně.„Dobře... budu si dávat pozor. OK?" Usmál se: „Díky."

Zase jsme šli po městě.„Hele... nechceš do nějakýho obchodu s oblečením? Třeba do tohodle." „Oblečení?"„Ano, aspoň se podívat."„Tak dobře," svolil jsem. Vešli jsme do obchodu. Jiro lítal od jednoho stojanu s oblečení k druhému.„Jiro, uklidni se... jsi jak ženská," zasmál jsem se. Připomínal mi moji bývalou, taky takhle lítala po obchodech.„Zkus si to, prosím"„Dobře." Na tohle jsem byl taky zvyklý, takže jsem neodporoval.

Vyšel jsem už převlečený z kabinky. Jiro si mě prohlížel.„Chtělo by to ještě trochu něco jiného." Přinesl mi něco dalšího. „Jak ti to sedí?"„Jo, dobrý."„Líbí se ti to?"„Docela jo," usmál jsem se, věděl jsem o co mu jde. Chce abych si to koupil. Nenápadně jsem se podíval na cenovku.„Koupím ti to," ozval se Jiro.„Ne, to ne... Koupím si to sám."„Je to jen košile, tričko a kraťasy, mám bohatý rodiče a o prázdninách jsem chodil na brigády."„Taky jsem chodil na brigády," opáčil jsem se.„Převleč se." Poslechl jsem ho. Takže kdo z nás dvou vyhrál? Já a nebo on? Vylezl jsem z kabinky a Jiro mi podával tašku, s tím samým legem, jako měl obchod.„Co to je?"„Mezitím co jsi se převlékal, vzal jsem to samé oblečení v stejných velikostech a koupil ti to."„Jiro, říkal jsem, že si to koupím sám. Kolik to stálo zaplatím ti to...," volal jsem na něj po obchodě, ale on mi mezitím vzal z ruk, oblečení co jsem si zkoušel v kabince a vrátil ho na místa kde ho vzal. Pak ke mě přišel.„Ber to jako dárek na uvítanou a obleč si to. Ptal jsem se prodavačky a říkala, že se tu do toho můžeš převléct, pomohla mi odstřihat cedulky a už se běž převléct," hypl mě do kabinky.

Poslechl jsem ho a vyšel z kabinky převlečený, svoje oblečení jsem dal do tašky, ve které jsem dostal to od Jira. Odešli jsem z obchodu.„Díky Jiro, vážně jsi to dělat nemusel,... ale i tak moc díky."„Není zač."