Spolubydlící

Část 51

Pondělní přednášky konečně skončily, zvedl jsem se z lavice a jako obvykle čekal na Hikaru, než si zabalí všechny věci do tašky. Hikaru nevypadal, jako by si chtěl stěžovat, ale určitě bylo únavné být skoro celý obvázaný obvazy, muselo ho to i určitě bolet. „Hikaru, pospěš si," jako obvykle jsem ho popohnal. „Už!" vykřikl, když už měl všechno v kabeli. Zasmál jsem se: „Tak pojď," dal jsem mu ruku okolo ramene a šel.

Přišli jsme na internát. Hodil jsem tašku na postel a sundal ze sebe mikinu. Pohled mi spočinul na zápěstí. Sice nejsem doktor a ani nic tomu podobného, ale jsem si jistý, že už bych měl ty stehy vytáhnout. Zašel jsem do koupelny a vytáhl lékárničku, byly tam malé nůžtičky. Sundal jsem si obvaz a umyl si a vydezinfikoval zápěstí. „Fuu... Jde se na to," třásly se mi ruce. Sedl jsem si na zem, opřel se o zeď a rozstřihl první steh. Trochu to zabolelo, ale nebylo to nic významného, spíš mě vyděsilo, že jedna strana nitě mi zajela pod kůži. Na tohle si budu muset dát pozor. Kdyby mi pod kůži zajely obě strany, nevím, jak bych to vytáhl. Chytil jsem nit za vyčuhující část a táhl. Znělo to, jako když pomalu lámete suché, tvrdé maso. Ne, to je špatné přirovnání. Jako by se ta nit stala součástí mého těla a já se ji ze sebe teď snažil vyrvat. Zprudka jsem zatáhl: „A kurva," zařval jsem. „Hikaru? Jsi v pořádku?" „Jo v pohodě," až mě samotného překvapilo, že to znělo jako by se vážně nic nedělo. „Vážně?" „Jo." „Tak...jo," dodal. Zakousl jsem se do trička a leště jednou zlehka zatáhl. První steh je venku... Pořádně jsem se zakousl do trička, rozstřihl druhý steh a opět jsem začal táhnout. Funěl jsem u toho ne jako pes, ale jako medvěd. Tohle už nikdy nechci zažít znovu, nebo alespoň když už, tak si nenechat nitě zarůst do kůže.

...

Po několika minutách jsem konečně vytahal všechny stehy. Pot mi tekl po čele. Tohle bylo vážně náročné. Sundal jsem si rychle všechno oblečení a obvazy z těla a dal si rychlou sprchu. Osušil jsem se a znovu se obvázal. Následovala dezinfikace zápěstí, přes které jsem pak hodil tenkou vrstvu obvazu. Infekce je to poslední co teď potřebuju. Obmotal jsem okolo sebe ručník a vyšel z koupelny. „Hika...em, Hikaru," předstoupil přede mě Keiji.

Uslyšel jsem otevření se dveří. „Hika...em, Hikaru," zakoktal jsem se, jelikož jsem nečekal, že z koupelny vyjde polonahý. „Hi... Hikaru, co jsi v té koupelně dělal," snažil jsem se mu dívat do očí, ale oči mi po jeho těle putovaly samy. Ať jsem se snažil jakkoliv, neudržel jsem pohled s jeho tváří déle, než pár sekund, možná ani to. „Já jen...," nedokončil větu a letmým mávnutím zvedl ruku. Moc jsem to nepochopil, ale dál jsem se neptal. Udělal jsem pár kroků k němu a obtočil okolo něj paže. Nasál jsem jeho vůni a pořádně si ho k sobě přitiskl. „Hej, Keiji. Co děláš? Nejsem tvoje věc." Samozřejmě, má pravdu. Ještě jsem si ho nezískal. „Hikaru, obleč se." „Jo, to jsem měl celou dobu v plánu." „Jdeme ven." „Cože? A kam?" „Nevím, prostě jdeme."

Vytáhl jsem ze skříně oblečení a začal se oblékat.

...

„No... Tak kam teda chceš jít?" zapnul jsem si rifle a sáhl po bundě. „Už jsi oblečený? Super. Jdeme." „Počkej, ještě mobil." „Ten nepotřebuješ," chtěl mě chytit, ale uhnul jsem a rychle si vzal mobil. „Dobře, teď už můžeme jít," obul jsem si boty a hodil přes sebe bundu, do jejíž kapsy jsem schoval mobil. Keiji mě chytil za ruku a vytáhl mě ven z pokoje, málem jsem ani nestihl zabouchnout. Táhl mě po schodech, že jsem několikrát málem spadl. „Keiji zpomal," jednou se ohlédl, ale to bylo všechno.