Spolubydlící

Část 45

Hikaru se po tom, co mě líbal jako by měl nastat konec světa, nějak unavil a usnul, ale především ho asi vyčerpávalo jeho zranění. Nechal jsem ho spát. Vážně nechápu, co se mu odehrávalo v hlavě, že po mě takhle vyjel, ale bylo to vážně super. Vylez jsem z postele a šel mu uvařit čaj. Podle toho, že si sebou vzal z domu přes deset krabiček různých čajů, soudím, že je má rád. Zapnul jsem rychlovarnou konvici. Vytáhl jsem nějaké jídlo z lednice a snažil se udělat něco k jídlu, mezitím co se pomalu, velmi pomalu vařila voda v konvici. Vydávala tak hlasité zvuky při ohřívání, že jsem se bál, aby ho to nevzbudilo.

„Hikaru," někdo se mnou zlehka zatřásl. „Nech mě ještě spát Keiji," zamumlal jsem. „Ale...," zasmál se „já nejsem Keiji." Přes ohlušující hučení konvice mi chvíli trvalo, než mi došlo, komu hlas patří. „Marku?" vyletěl jsem do sedu. „Co tu děláš?" „Starám se o tebe," vyzvedl do výšky tašku s nějakými věcmi. „Jak ti je?" „Dobře," pořád jsem moc nepobíral, že sem přišel. Mezitím mi vyhrnul tričko a sundával ze mě obvazy. Šlo mu to až překvapivě rychle, ale i tak jsem si sundal tričko, takhle se mu to bude dělat líp. Já s Keijim jsme se s tím zaobírali mnohem déle. Namazal na mě nějakou mastičku, postaral se mi o ruku a zase mě zpátky zabaloval do obvazů, mnohem radši bych byl bez nich. Hukot konečně ustal. „Hele co ty tu děláš?" ozvalo se tak za dvě minuty. „Přesně to co vidíš," řekl Mark, aniž by se k němu otočil. „Nikdo tě dovnitř nepozval," Keiji se na mě podíval, jako by se mě ptal, jestli jsem ho náhodu nakonec nepozval. V rukách držel tác a na něm bylo jídlo a čaj. „Stačilo, že mi volal, když jsi ho tu nechal. To je vlastně taková pozvánka, dokud se neuzdraví." Keiji se na něj naštvaně mračil. „Ale nikdo tě za to odsuzovat nebude," zasmál se a pleskl ho přes zadek. Zíral jsem na to jako idiot, ale pak jsem si vzpomněl, že Mark tyhle divný věci dělá pořád. „To je pro něj, ne?" řekl Mark. „Jo," hrklo v něm a položil tác přede mě. „Wau, díky," sice jsem tak nějak odhadoval, že si to Keiji neudělal pro sebe, ale stejně jsem byl vděčný. Zajímalo by mě, jestli vůbec může jíst i něco jiného, než krev. Nikdy jsem ho neviděl jíst. Mark pokračoval v obvazování a já mezitím jedl, snažil jsem se mu u toho moc nehýbat. Nevím, jestli mi to šlo nebo ne, ale ono sedět, teď nebylo úplně to nejpříjemnější, nehledě na to, že to jak mě rozsápala Keijiho sestra taky hodně bolelo a ještě jsem u toho jedl.

...

Dojedl jsem a Markova práce taky skončila. V pokoji bylo takové to trapné ticho. „Tak co se bude dít teď?" zeptal jsem se, aby tu nebylo naprosté mrtvo. Mark se úchylně usmál: „Přemýšlel jsi o tom, co jsem ti navrhoval? Ať se případně ozveš?" mířil otázkou na Keijiho. „Ne a ani to nemám v plánu." „Žárlivej?" Ti dva spolu o něčem mluvili a já neměl ani tušení o čem. „Ne." „V tom případě bys měl odejít, abych mohl..." „Na to zapomeň," skočil mu Keiji do řeči. „Em... Můžu se zeptat, o co tu jde?" Oba dva se na mě podívali a najednou byli zticha. „Takže se to nedozvím...," oznámil jsem sám sobě, ale nahlas.