Spolubydlící

Část 32

Při nárazu, se sklenička se roztříštila tak, že jí střepy skoro nepořezaly a jen jí sjely po čele, které se zahojilo tak rychle, že jí z rány stihla vytéct jen kapička krve. Zbytek skleničky, který mi zbyl v ruce, jsem pustil, všechny ty střepy, co jí sjely po čele, mi spadaly na ruku. Jak zbytek skleničky, tak i její střepy mi přejely přes prsty. Doufal jsem, že jsem měl takové štěstí jako ona a střepy mě nepořezaly, v tuhle chvíli jsem to nebyl schopen poznat. Nevím, co bylo horší, to že jí to nic neudělalo, nebo naštvaný pohled co na mě upřela. Chytila mě špičatými nehty za zátylek a znovu mě kousla, v tu samou chvíli jsem byl v bezvědomí.

...

Vzbudil jsem se, viděl jsem rozmazaně, ale obraz se za chvíli scelil. Měl jsem pocit, jako by mě přejel tank... i když pochybuji, že bych takové přejetí přežil. Plně jsem nabral vědomí a začal se zvedat z podlahy. Vcelku jsem očekával, že Keiji bude pořád spát, a že jeho sestra už tu nebude. S Keijim jsem měl pravdu, spal, ale jeho sestra tu stále byla. Sedl jsem si a opřel se o skříňky pod linkou. „Co máš v plánu teď..." „Hm... měla jsem v plánu odejít, jenže jsi mě naštval..." „Naštval? Myslíš to, jak jsem o tebe rozbil skleničku?" „Co myslíš! Víš, že to bolelo?" „Nejsi zraněná..." „To neznamená, že mě to v tu chvíli nebolelo." „Takže co máš v plánu?" Přišla ke mně blíž, její oči byly stále rudé. „Můžeš hádat." Na prázdno jsem polkl a se vzpřímením páteře jsem se přilepil zády těsně na skříňky. Za chvíli byla v mé těsné blízkosti, klečela a od mého krku jí dělilo jen několik centimetrů. Nemůžu jí v tom nijak zabránit. „Nejsem tvoje svačina." Usmála se a zase se zakousla... Bolí to. „Neříkala jsi, že mě nechceš zabít," cukal jsem sebou, byla to přirozená reakce.

...

Uštědřila mi ještě několik kousanců, i když krve si už moc nebrala... Myslím, že jí šlo o to, abych cítil bolest, tak jako ona, když jsem o její hlavu rozbil skleničku. Jenže... moje rány se nehojily, nebo alespoň mnoho násobně pomaleji. Další ztráta vědomí byla na blízku. Keiji sebou škubl, že by se konečně probral? Ano, bylo to tak, zběsile se okolo sebe rozhlédl. Natáhl jsem směrem k němu ruku ve smyslu jakéhosi volání o pomoc, ale ta brzo klesla k podlaze společně s červenou kapalinou, roztékající se po ní. Že by to byl nezdárný konec, jednoho nezdárného vysokoškoláka? ...Tma.

Natáhl směrem ke mně ruku. „Hikaru!" vykřikl jsem a vyběhl směrem k němu. V mžiku jsem sestře zlomil vaz a její tělo odhodil dál od Hikaru. Natiskl jsem si ho k sobě. „Hikaru," můj hlas zněl slabě, i když to byl momentálně Hikaru, kdo by ten slabý. Srdce mu stále bilo, je na živu, to mě dost uklidnilo. Za to mě opravdu hodně zneklidňovala ta všude přítomná krev, která mě pokoušela. Nechci, abych to byl nakonec já, kdo z Hikaru vysaje život, nechci, aby z něj kdokoliv vysál život.

...

Překvapilo mě, jak rychle se Hikaru probudil z bezvědomí. Bylo to něco, na co jsem nebyl připravený. Jak teď bude reagovat? Bude se mě bát, bude mě snad i nenávidět? Chvíli se zmateně rozhlížel. Popravdě bych byl raději, kdy ještě spal. Mlčel jsem a snažil se dostat pod kontrolu lačnost po jeho krvi. Očividně se mě lekl, ale nebránil se mojí blízkosti, jen se na mě díval. Chápu, sledoval červenou barvu v mých očích, pořád jsem se nemohl dostat pod kontrolu. Uhnul jsem pohledem stranou, nechci ho tím děsit. Jenže pak se stalo něco, co bych z jeho strany nikdy nečekal. Dal mi ruku za krk a přitáhl si mě do polibku. Po prvním rázu překvapení, jsem si ho k sobě přitáhl a do polibku se zapojil. Přirazil jsem ho na skřínky a pokračoval v polibku. Musel to být sen, ze kterého jsem se probudil v moment, kdy mi zlehka zatlačil do hrudi. Odtáhl jsem se z polibku. Hikaru se díval do země, jeho pohled už vůbec nesměřoval do mých očí, jako ještě před chvílí.