Spolubydlící

Část 12

Domluva byla celkem rychlá. Řekl jsem mu, co chci a odkud. Řekl mi, že zkusí najít nějakou kameru, která ten park zachytává a pokud najde, zkusí mi přeposlat záznamy na email. „Díky." „Není zač, zatím nic neslibuji... Víš jak to je... někdy to prostě nevyjde. Nesmím být v podezření." „Vím, i tak díky. Chceš za to jako obvykle?" „Ne, nic mi neposílej, jsi teď student na výšce, sám peněz nemáš moc... Střední byla něco jinýho. Nehledě na to, že jsi po mě tyhle informace chtěl kdysi hodně často, musel jsem ti to začít účtovat." „Nabízel jsem ti peníze, už když jsi to měl pro mě dělat poprvé. Měl sis je vzít." „Nechtěl jsem. Jen se chci zeptat... Co máš v plánu? Nikdy jsi nic takového nechtěl jen pro nic za nic." „Není v tom nic nelegálního... aspoň zatím, kdyby ano, dám ti vědět, ať se můžeš krýt, kdyby se to někdo dozvěděl." „OK... A Hikaru, nedělej žádný hlouposti." „Neboj," vytípl jsem hovor a šel se projít, abych nahnal čas.

Po několika minutách mi volal Jiro. Váhal jsem, mám to vzít, nemám to vzít? Nakonec jsem hovor přijal. „Už si v nemocnici?" Okolo mě projížděla auta, takže jsem neměl moc na výběr, co mu říct. „Teď už odcházím..."„To bylo docela rychlé." „Kámoš mě tam hodil a v čekárně prakticky nikdo nebyl," típl jsem hovor, nemám náladu s ním mluvit, nemám náladu s nikým mluvit.

Jiro byl od odchodu Hikaru nervní. Neměl jsem chuť mu teď něco dělat, nějak ho trápit... Posadil jsem se na židli a koukal do zdi.

Uběhlo asi tak dvacet minut a Jiro už mu volal, byl to krátký hovor, zakončený větou. „Za jak dlouho tu budeš?" Podle Jirova zmatení jsem pochopil, že Hikaru hovor ukončil. Kdyby viděl ten jeho výraz, určitě by se smál.

Sedl jsem si na postel a začal si číst, mezitím se nervně Jiro snažil opět dovolat Hikaru. Asi si vypnul mobil... Za chvíli jsem u knihy usnul..., nebyla nudná, ale čtení mě uspávalo vždy. Dneska je přece sobota... takže můžu spát dlouho... Hikaru má vlastně docela štěstí, že se mu to stalo v pátek.

„Keiji...," ozval se slabě hlas Jira, který mě probudil. „Ještě se nevrátil..."„Není malý děcko... Zvládne se vrátit sám," otočil jsem se k němu zády a začal usínat. „Keiji, ale... už je večer a zase mi nebere telefon." „Možná lituje, že ti ho vůbec dal, když ho pořád otravuješ. Jestli se o něj tolik bojíš, tak ho jdi hledat..." Jiro se sebral a šel pryč.

Aspoň bude konečně klid... zase jsem usnul. Probudil mě až zvuk otevírajících se dveří..., jak jsem říkal... vrátí se sám. „Už přišel?" ptal se ve dveřích Jiro. Otočil jsem a rozhlídl se po pokoji. „Ne." „Kurva!" zařval a kopnul přitom do zdi. Zvedl jsem se z postele a šel k Jirovi. „Docela rychle si zapomněl, kdo tu má hlavní slovo," chytil jsem ho pod krkem. „Probudil jsi mě, dvakrát... A teď vyvádíš další hlouposti. To, že jsem tě pustil ho hledat... neznamená, že máš nade mnou nějakou moc," sevřel jsem jeho krk ještě pevněji a přimáčkl ho ke zdi. Mezitím jsem zavřel dveře a zahryzl se mu do ramene. Vypil jsem pár menších hltů, pak z něj vytáhl tesáky a pustil ho. Klesl na zem a držel se za místo, kde jsem ho kousl. Trochu se vydýchal a dal pak ruku pryč. Byly na něm nějaké moje stopy od včerejška a teď přibyla nová. Byl radostný pohled se na to dívat, ale zároveň by to mohla být i přítěž. Někdo by si toho mohl všimnout... Třeba někdo z organizace, která se snaží upíří druh vyhledat a vyhubit, byl by to problém. Zároveň mnou projížděl neblahý pocit... Hodiny na chodbě ukazovaly, že už jsou dvě ráno... Hikaru tu pořád nebyl a v kuchyni předvedl, jak moc je v pořádku... Je možný, že někde zase spadl a je v bezvědomí. Na druhou stranu... doktoři by ho nepustili z nemocnice, kdyby v pořádku nebyl.

Jiro mi znovu volal, vypnul jsem zvonění a šel jsem do kavárny. Káva zvedá tlak, možná když ji vypiju, tak už se mi nebude motat hlava, nebudu padat a tak podobně... Objednal jsem si a připojil se na wifi. Měl jsem na emailu zprávu... Že by to zvládl tak rychle, anebo se mi jen omlouvá, zato, že to nepůjde? Otevřel jsem email a bylo tam video.