Spolubydlící

Část 35

„Hikaru vzbuď se a přestaň mě děsit," probudilo mě naléhavé volání. „Co je," byl jsem protivný, jelikož mě vzbudil. „Jaký co je... Ty jsi takový idiot," objal mě, to jsem nečekal. „Počkej..., nedrž mě tak silně, docela to bolí." „Ah... promiň," pustil mě. „Už jdu na to, vážím si toho, že jsi zavolal zrovna mě," začal mi ošetřovat rány.

...

„Hotovo. Teď tě odvezu." „Kam?" rozkašlal jsem se. „Do nemocnice." „Ne, tam ne," natiskl jsem se ještě víc na šuplíky. Cukl sebou: „Předtím jsem si myslel, že ti jen přijde zbytečné být v nemocnici, ale tobě to nepřijde zbytečné, ty tam z nějakého důvodu nechceš být, že mám pravdu..." „Ne," cukl jsem pohledem. „V tom případě jdeš do nemocnice," natahoval ke mně ruku. „Ne, nejdu." „Takže...?" „Jo, mám důvod, proč tam nepůjdu, nikdy." „Hádám, že mi víc už neřekneš," zasmál se. Cukl jsem pohledem ještě víc od něj. Zase se zasmál: „V tom případě se o tebe asi budu muset ještě trochu postarat. Proč tu nikdo není?" „Jeden spolubydlící se odstěhoval a ten druhý je... dělá se mu špatně z krve. Takže musel odejít." „Pche... Výmluvy, to byla jen nezodpovědnost." „Tak bych to přesně nenazval." Vzal mě pod ramenem a za chvíli si mě přehodil přes rameno. „Ty debile, co děláš?" „Nějakej žívej najednou." „Polož mě!" „Matlal jsi nohama po zemi, kdybych ti sloužil jen jako podpora, tak bychom nikam nedošli, tak zavři hubu." Na prázdno jsem polkl: „Ale..." „Drž hubu," položil mě před postel. „Kde máš čistý oblečení?" „Ve skříni," ukázal jsem tím směrem. „Zvládneš to sám?" V rukou svíral jedno z mých triček. „Jo." „Dobře." Hodil mi tričko. Byl jsem tak trošku zpomalený, takže mi ho vpálil přímo do xichtu. „Au..." Zase se zasmál. „Hele to není vtipný." „Vlastně... je," vybíral mi ze skříně další oblečení. Začal jsem si sundávat tričko, moc mi to nešlo. Ruku jsem sice neměl až tak moc pořezanou, ale pochopitelně dost bolela, stejně tak jako celé tělo, rozryté od kousanců. Nakonec se mi povedlo tričko přece jen sundat. „V pohodě?" „Jo..." Hodil na postel oblečení, co mi vytahal ze skříně a zamířil zpět do kuchyně, ze které mi přinesl tu jednu z mála utěrek, která nebyla od krve. Byla namočená do vody. „Chceš nebo nechceš pomoct?" Chvíli jsem na něj koukal, jelikož jsem nevěděl, co má na mysli. Až po chvíli jsem pochopil, že chce, abych si smyl krev z hrudi. „Házej," odpověděl jsem, ale místo toho šel ke mně a položil mi ji do dlaní. Začal jsem si smývat krev. „Převážu ti to. Neudělal jsem to moc pořádně, jelikož jsem si myslel, že půjdeš do nemocnice, tak jsem se snažil být rychlý," v ruce držel některé věci z lékárničky, vůbec jsem si toho předtím nevšiml. „Dobře," dál jsem si z těla smýval krev, bylo trochu zvláštní, jak mě při tom celou dobu sledoval, připadal jsem si vážně hodně divně, ale neměl jsem moc síly na to mu na to něco říct.